„Ať jsi brzy doma, nebo si tě vezme Klekánice!“ hrozívali rodiče svým dětem, aby je donutili přijít včas domů. Jejich ratolesti tak musely dávat dobrý pozor, kdy odbije klekání.
Klekání se ozývalo třikrát denně. Ráno oznamovalo začátek dne, v poledne čas k obědu a večer dobu pro uložení se ke spánku. Lidé tak i bez hodinek získávali orientaci v čase, s níž mohli rozvrhnout své činnosti. Kromě toho to byla chvíle na pokleknutí k modlitbě. Ve vesnicích, kde nebyl kostel nebo kaple, k tomuto účelu sloužily zvoničky. Jejich výstavbu nařídil císař Josef II. a mimo klekání se používaly také k vyhlášení poplachu, když například hořelo.
Klekání po západu slunce ukončovalo celodenní lopotu a připomínalo čas na večerní modlitbu. Kromě toho existovala také řada pověr o tom, že zvuk zvonu přináší klid a ochranu před zlými silami.
V některých regionech se navíc tradovalo, že po odbití vychází Klekánice, tedy strašlivá babice, která straší hlavně děti, jež by již měly být tou dobou ve svých domovech. Tyto opozdilce dokonce mohla unést nebo jim ublížit. Někteří rodiče se tak o její domnělou existenci opírali při výchově, aby své potomky donutili přijít včas.
Klekánice není jedinou hrůzu nahánějící postavou českého folklóru. Patřila k němu také Polednice, která inspirovala Karla Jaromíra Erbena pro napsání slavné balady. Na rozdíl od Klekánice neměla vycházet večer, ale v pravé poledne, přičemž hledala zlobivé děti a dospělé, jež si nedopřáli polední odpočinek.
