Dobře utajená, barvami a fantazií hýřící zahrada

Jak koruny řídnou a vzduch chladne, není dne, kdy by obrázek téhle jedinečné zahrady členěné živými ploty do mnoha úhledných, osobitých zátiší, z nichž každé stojí za pohled i zastavení, zůstal neměnný. Tu v trávě objevíte prvního naháčka, jak se říká podzimním ocúnům, támhle pod javorem zase poslední růžové poupě, a není pocyb, že psí víno na plotě zrudlo od včerejška nejmíň o tři tóny...

Text: Adéla McLintock

Poslední vzedmutí podzimu

Vskutku mistrovsky je tu umíchaný koktejl z opadavých a stálezelených, precizně stříhaných i volně rostoucích stromů a keřů. Vůbec se nechce věřit tomu, že tu v devedesátých letech všude rostlo obilí. Teď se tu po letní pauze znovu hlasitým "cí cí" ozývají modřinky a na záhonu pod břízou, nedaleko ježčího pelíšku z klestí, kosí sameček rozčileně odhrabává listí a z ještě měkké hlíny tahá jednu žížalu za druhou. Snad jen naproti altánu u zarybněného rybníčku, jehož nablýskaný povrch částečně zastřešují kožovité listy leknínů, nic nehalasí ani se nehýbe. Postrachové komářích larev – bruslařky – se z hladiny přesunuly na souš. Možná pod borovici na břehu, která sice už nevoní tak silně jako v letním parnu, zato je ještě pořád svěže zelená. Naopak orobinec, jehož doutníkovitá květenství hledí do vodního zrdcadla křečovitě, jako by se bála pohnout, zelený pigment z listů se už dávno poztrácel, aby udělal místo odstínu kukuřičných zrn. Na jedné straně příroda oplývá životem, tančí v pestrobarevných šatech a voní líbezně po houbách, na druhé chudne, je citit hnilobou a už jen tiše čeká, až přijde první mráz. Takovými kontrasty se nemůže pochlubit žádná jiná roční doba, v tom je kumštýř podzim.

Zahrada jako výstavní síň

Snad proto má toto roční období rád Oldřich Bednář, zahradník a velkopěstitel bylinek všeho druhu, který tenhle vzrušující přírodní ráj okolo domu, kde žije se svou ženou Renatou, sám navrhl a vlastníma rukama osázel. Začal stromy a živými ploty. Podél jedné jeho hranice stojí hradba ze stálezelených zeravů, které zahradu chrání před větrem. Z dalších dvou stran mají radost hlavně ptáci. Zarůstají totiž houštinami svíd, skalníků, babyk a jiného křoví, které jim nabízí nocleh a obživu. Pod rozložitými platany vznikl útulný koutek, kde si Oldřich, když vyšetří chviku času, sám nebo s přáteli užívá podmanivé výhledy ze zde umístěné lavičky. Vpředu u příjezdové cesty parcelu uzavírají kovaná vrata a mřížové dílce usazené mezi sloupy z neomítnutých cihel. A přece se nepoštěstí každému zvědavci nakouknout dovnitř... Ač má Oldřichovo skvostné botanické dílo kořeny poblíž centra moravské metropole, hledali byste ho v městských uličkách marně. Vede k němu cesta blátivá a kostrbatá, kde obyčejně nepotkáte ani živou duši. Teprve na jejím konci, uprostřed oraniště, zajiskří do očí jako smaragd nalezený v kupce smetí. Na rozdíl od něj je ale tato zahrada rok od roku krásnější.