Dárky, které vyrazily dech

Zeptala jsem se své dcery, ta se dlouho rozmýšlela, pak řekla, „nevím, všechny byly překvapení“ a na to se plácla do čela, „Pepča! Pepinu jsem vůbec nečekala.“ Pepina je morče, které na nás bublá, jen zašustíme igelitkou, protože v jedné má seno a je to jediný tvor, který nechce z klece utéct, naopak se do ní ihned po vyndání vrací. Moje maminka uronila slzu, že to byl lyžařský zájezd na Kaprun, protože vždycky chtěla lyžovat v Alpách, ale za socialismu to nešlo. A tak hned, jak to bylo možné, táta překvapil. Táta vyprávěl o autě na hraní, na kterém nebylo vůbec nic blýskavého, barevného atd. Prostě to bylo jen auto, v době, když byl malý, ale s indexem překvapení jako dům. A mě takhle „dostala“ pod stromem kalkulačka. Haha, vím, že se dnes dávají jako dárky na obálku k dětským časopisům. Jenže tohle bylo ještě v komunistických dobách, kdy se počítalo jen v hlavě a na sčotu. Tahle byla japonská, měla víc funkcí než tlačítek s čísly a vůbec působila jako malý zázrak, 2 a 2 jsou čtyři. Ó.

Každý dárek je velké překvapení. Tak jsem se zeptala ještě několika dalších. 

Můj manžel mi dal k první společným Vánocům láhev ferneta. Hezky zabalenou, ale že bych si pod stromeček přála zrovna "dech mrtvé milenky" to teda ne. Kupodivu jsem se s ním hned nerozešla a jsme spolu už dvacet let. O pár let později mě mile překvapil kabelkou od Max Mary. Strefil se do barvy i tvaru. Takže zase překvapil! 

Když mi bylo dvacet, zubynehty jsem si dodělala řidičák. O dalších Vánocích jsem našla pod stromečkem malou krabičku s klíčemi. Nejspíš jsem nebyla úplně bystrá, takže mě celá rodina, včetně dědečka, dokopala do garáže, kde stál “Modrouš” - malý starý Nissan Micra. Brečela jsem!

Hrozně ráda bych odpověděla originálně a vtipně, ale vlastně jsem žádný výjimečný a nezapomenutelný dárek nikdy nedostala. Pod stromečkem mi udělají radost jak knížky, tak ponožky i nejrůznější pochutiny, které člověk většinou zblajzne ještě před Silvestrem.

Před lety jsem byl skoro celý rok na cestách a když jsem se ten rok vrátil domů, tak jsem nedostal nic. Vehementně jsem všude prohlašoval, že nich nechci a ono se mi to splnilo. Už to nikdy neudělám, bylo to strašné. 

 

Nejvíc mě překvapil digitální fotoaparát a to proto, že mi nikdo neřekl – tenkrát – že se do něj nedává film – kterého jsem se pod stromečkem domáhala, abychom se mohli hned vyfotit. Tak neznalá jsem byla, ale už nejsem. 

Nejvíc mě překvapilo, když jsem dostal předloni k Vánocům kurz vaření v Pražském kulinářském institutu. Pekl jsem pak nadšeně s šéfkuchařem Marcínem husu, plněnou křepelku a krůtí roládu. To mě moc bavilo.