Zeptala jsem se své dcery, ta se dlouho rozmýšlela, pak řekla, „nevím, všechny byly překvapení“ a na to se plácla do čela, „Pepča! Pepinu jsem vůbec nečekala.“ Pepina je morče, které na nás bublá, jen zašustíme igelitkou, protože v jedné má seno a je to jediný tvor, který nechce z klece utéct, naopak se do ní ihned po vyndání vrací. Moje maminka uronila slzu, že to byl lyžařský zájezd na Kaprun, protože vždycky chtěla lyžovat v Alpách, ale za socialismu to nešlo. A tak hned, jak to bylo možné, táta překvapil. Táta vyprávěl o autě na hraní, na kterém nebylo vůbec nic blýskavého, barevného atd. Prostě to bylo jen auto, v době, když byl malý, ale s indexem překvapení jako dům. A mě takhle „dostala“ pod stromem kalkulačka. Haha, vím, že se dnes dávají jako dárky na obálku k dětským časopisům. Jenže tohle bylo ještě v komunistických dobách, kdy se počítalo jen v hlavě a na sčotu. Tahle byla japonská, měla víc funkcí než tlačítek s čísly a vůbec působila jako malý zázrak, 2 a 2 jsou čtyři. Ó.
Každý dárek je velké překvapení. Tak jsem se zeptala ještě několika dalších.
Monika Mudranincová, šéfredaktorka Marianne
Můj manžel mi dal k první společným Vánocům láhev ferneta. Hezky zabalenou, ale že bych si pod stromeček přála zrovna "dech mrtvé milenky" to teda ne. Kupodivu jsem se s ním hned nerozešla a jsme spolu už dvacet let. O pár let později mě mile překvapil kabelkou od Max Mary. Strefil se do barvy i tvaru. Takže zase překvapil!
Kristýna Mazánková, redaktorka Marianne
Když mi bylo dvacet, zubynehty jsem si dodělala řidičák. O dalších Vánocích jsem našla pod stromečkem malou krabičku s klíčemi. Nejspíš jsem nebyla úplně bystrá, takže mě celá rodina, včetně dědečka, dokopala do garáže, kde stál “Modrouš” - malý starý Nissan Micra. Brečela jsem!
Dagmar Nováková, asistentka Marianne
Hrozně ráda bych odpověděla originálně a vtipně, ale vlastně jsem žádný výjimečný a nezapomenutelný dárek nikdy nedostala. Pod stromečkem mi udělají radost jak knížky, tak ponožky i nejrůznější pochutiny, které člověk většinou zblajzne ještě před Silvestrem.
Rudolf Havlík, režisér
Před lety jsem byl skoro celý rok na cestách a když jsem se ten rok vrátil domů, tak jsem nedostal nic. Vehementně jsem všude prohlašoval, že nich nechci a ono se mi to splnilo. Už to nikdy neudělám, bylo to strašné.
Jitka Sedláčková, herečka
Nejvíc mě překvapil digitální fotoaparát a to proto, že mi nikdo neřekl – tenkrát – že se do něj nedává film – kterého jsem se pod stromečkem domáhala, abychom se mohli hned vyfotit. Tak neznalá jsem byla, ale už nejsem.
Barbara Lukešová, herečka
Když mi bylo asi šest nebo sedm, dostala jsem chodičku. Vůbec jsem to nečekala. A moje štěstí bylo bezmezné. Věřila jsem samozřejmě na Ježíška a je zajímavé, že od doby, kdy jsem zjistila, že to není on, kdo nosí dárky, bylo to vlastně docela pozdě, pro mne to kouzlo pominulo. Jistěže jsem Vánoce milovala i pak, ale to dětské, to těšení, vzrušení a překvapení, to už pak vždycky bylo jiné. Vrátilo se ale, když byly děti malé a já s nimi mohla zas i když už dospělá, prožívat těšení, vzrušení a překvapení.
Patrik Hartl, režisér, scénárista, spisovatel
Nejvíc mě překvapilo, když jsem dostal předloni k Vánocům kurz vaření v Pražském kulinářském institutu. Pekl jsem pak nadšeně s šéfkuchařem Marcínem husu, plněnou křepelku a krůtí roládu. To mě moc bavilo.
ČTETE TAKÉ: 5 nápadů, jak strávit (po)sváteční volno
