FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: 20 věcí, které jsem v osmnácti nechápala. A teď už jo

Takže co jsem nechápala v osmnácti a teď už (asi) jo

že si člověk kupuje knížky a pak se mu půl roku, ne-li navždy válejí nepřečtené na nočním stolku (polici, knihovně)

že když už si čte, usne po první stránce

že když zaplatí padesát korun za časopis, prolistuje ho a odloží 

že se v sobotu večer může někdo dívat na televizi

že se brečí i při předávání medailí z vodního póla, stejně jako u filmů o zvířátkách, dětech, starých lidech, mladých lidech, věcech atd.

že je možné luštit křížovku na veřejnosti

že se nesmí v neděli sekat tráva elektrickou sekačkou,

že se vlastně musí sekat tráva, úplně jedno kdy

že se dají číst básničky, které se nerýmují

že jsou dny, kdy to jde nemalovat si řasy, linky, všechny barvy na obličej

že se dá poslouchat filharmonie

že je možné jít nakoupit v teplákách a tričku od pyžama

že si lze zpívat nejen o samotě, přestože hudební sluch neexistuje ani v náznaku

že vrásky nejsou tím hlavním důvodem, proč už člověk nevypadá na osmnáct

že se dá jít spát, i když kamarádi otevírají novou láhev

že je úplně normální psát a říkat, co člověka napadne a nedělat si nic z toho, když se to úplně nepovede

že se dá na dovolené jen jíst a spát

že se dá na dovolené chodit do úplného vyčerpání

že je možné mít radost ze dne, kdy prší, svítí slunce, sněží, padají kroupy, fouká vítr, mrzne, je hic na padnutí

že je možné připadat si ve věku se čtyřkou na začátku mladší než v osmnácti.