Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Čas věnců

Jsou dny, které byste nejradši hodili do koše. A před tím ještě rozstříhali, zmačkali a pro jistotu polili kyselinou, aby se fakt nevrátily. Kardinální blbost takhle uvažovat.

Klára Mandausová | 20. 11. 2017

Nic se nedaří. Menší nepříjemnost střídá větší nepříjemnost.

Musíte do školy vysvětlit, proč váš Zdeněček už popáté neměl zeměpisný atlas, přezůvky a z jakého důvodu bouchnul spolužáka do hlavy vycpanou ondatrou. Když sedíte před učitelem, připadá vám, že to všechno jste udělali vy a ještě k tomu mu nalepili žvýkačku do vlasů.

Počítali jste, že dostanete třináctý plat. Teď to vypadá, že nebude snad ani dvanáctý.

Nevydrželi jste to a řekli sousedce, že je káča zákeřná. Už potřetí zaplnila vaší popelnici až po okraj obsahem své spíže, knihovny a botníku. Když zapírala, máchali jste jí před očima účtenkou za niche parfém (ležel navrchu), jaký používá široko daleko jen ona. Vysmála se vám.

Pod umyvadlem se uvolnila hadička. To hadičky dělají. Ale jak to, že rourka o průměru čtyři milimetry vytopila koupelnu, kuchyň, obývák, ložnici, dětský pokoj? Nějaké čáry nebo co. Voda kapala i z balkonu. Na hlavu sousedky, co voní niche. Aspoň že tak.

Vy máte na své hlavě červenou barvu. Na krabičce stálo skořicová měděná. Vypadáte jako veselý nafukovací míč.

Rozbil se vám fén. Takže míč připomínáte jen tou barvou. Tvarem virus eboly pod mikroskopem.

Sójové čevabčiči se na pánvi rozpadlo. Protože jste telefonovala o tom všem, co se vám stalo, a umíchala ho jako lečo.

Stalo nestalo bylo nebylo. Dávno tomu. Pustila jste vařečku i telefon, na hlavu hodila kulicha a s vědomím, že zítra přijedou popeláři a dostat ránu do hlavy ondatrou bude nejspíš lepší než úder medvědem brtníkem, jste vyrazila ven.

Pomalu vám začalo docházet, že tenhle den vám už nikdy nikdo nevrátí. Stejně jako ty dobré a ještě lepší.

A pak najednou stojíte před věncem z kytek, jaký umí jen Metamorphosis (půjčila jsem si od nich fotku k tomhle textu, protože jsou prostě nejlepší) a říkáte si, hlavně nic nevyhazovat! Kvítky čerstvé i šťavnaté, trávy, suchá stébla, pichlavé šípky, všechno do sebe zapadá. Ve své jednotě dokonalé. Jako naše dny. Bez těch horších by nebyly lepší a obráceně.

Nastává čas věnců. Uvijte ten nejhezčí a ať je v něm všechno.