Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Mezi punkerem a snobem

Pokud jde o módu, žijí ve mně dvě bytosti, marnivá a zahnívající. Perou se jako koně.

Klára Mandausová | 3. 11. 2016

Foto: Getty Images

Jako dítě jsem chtěla venku běhat v modrých teplákách s vytahanými koleny a gumičkou pod patou (vynález zkázy!). Všichni kamarádi a kamarádky tak běhali. Často jsem ale na dvorku skončila v hodobóžových kalhotách (součásti domácího obleku, kterou bylo třeba donosit, když už doma moc parády nenadělaly). Vypadala jsem jako trdlo, navíc se v nich nedalo vylézt na klepadlo, natož se točit v železné zeměkouli, povinné výbavě všech socialistických dětských hřišť. 

Možná někde tam má módní schizofrenie začala. Chtěla jsem být nenápadná a do kolektivu zapadající v džínách Prekon a polyesterovém triku, zároveň  jsem ale toužila mámit spolužáky v šatech malé mořské víly. Bojovala ve mně myška v koutě zalezlá s hvězdou školních večírků. A ta první jasně vedla.

Když jsem začala v dospělosti rozum brát, rozhodla jsem se pro kompromis. Budu se oblékat do nenápadného, elegantního oblečení, kalhotových či sukňových kostýmů a jedinou ozdobou mi bude sněhobílá košile a jednoduchá kvalitní kožená kabela. Nikdo mi neřekl, že na tuhle vizi nemám dostatečně silnou peněženku. Čím nenápadnější a čistší, tím dražší. Kdybych si tehdy vybrala květy, cingrlata a volány, pořídila bych jich za pár korun stohy. Začal boj snoba s punkerem. 

Občas si snob myslel, že výhra bude snadná. Jako když mi jedna kolegyně na WC kulturního domu, kde zrovna probíhala nějaká tiskovka, prodala „elegantní kalhotový kostýmek“, který měla, cituji, dvakrát na sobě, ale nějak jí pne přes prsa. Světla veřejných záchodů byla milosrdná, připadalo mi, že nad něčím podobným jsem před týdnem vzdychala u výlohy Max Mara. Jenže tohle stálo pár stovek. Umělohmotné kalhoty se přicucly k noze a při chůzi vyráběly elektřinu. Živůtek mi přes prsa těsný nebyl, zato divně visel, vylézala z něj podšívka a stejně jako spodní část, i on by mohl rozsvítit aspoň jednu žárovku. Já nezářila. 

A tak mě načas ovládl pankáč. Pruhované triko po mamince, plátěné kalhoty z výprodeje a ošklivé boty na platformě ze stejného místa. Až se mě kolega na chodbě zeptal, jestli jdu na maškarní za námořníka. 

Někdy tou dobou jsem pochopila, že nechat v sobě žít dvě hádavé bytosti je pitomost. Od té doby se pokouším o smíření. „Tak hele, drahá, hnij si doma v teplákách a jezdi do supermarketu v sukni po babičce, kterou sis v pankáčským období stáhla provázkem. Ale když půjdeš s dcerkou do kavárny, s milým na víno a za holkama do redakce, vezmeš si ty nový šaty.“ Takhle nějak to mám teď. Fajn je, že už se ty dvě holky ve mně docela snesou.

ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Nadějné podzimní vyhlídky