Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Nechci, neudělám

Potkala jsem před prodlouženým víkendem kamaráda. Bylo krásně. “Ách jó,” řekl místo pozdravu. Nezbývalo než se zepat, co se děje.

Klára Mandausová | 31. 10. 2017

Co se dělo? 

“Musíme na chalupu ke známým. A mně se tam vůbec nechce.”

“MUSÍTE?”

“No, musíme, už jim to slibujeme rok a oni nám to teď naplánovali,” vzdychal dál a já kroutila hlavou. “Tak jim prostě řekněte, že se vám nechce.”

“Blázníš? A jak jim to tak asi máme říct? Vždyť by se urazili.”

“Takže oni se neurazí a vy budete mít zkažený volno. Bezva,” rozhodila jsem rukama a otevřela pusu k lamentacím na téma, hlavně dělat, co opravdu chceme. A zase ji zavřela. Protože kolikrát v životě já udělala přesně to samé.

Házela jsem koulí po kuželkách, i když se mi chtělo na procházku.

Šla jsem bruslit, přestože jsem toužila po gauči, dece a knížce.

Jezdila jsem na kole do kopce z kopce, i když moje nohy, hlava a všechno chtěly courat po kamenných městech a pít víno.

Seděla jsem pět hodin na návštěvě a říkala, ten udělal tohle a ten zase tamhleto. A přitom se mi ze všeho nejvíc chtělo mlčet. A být úplně jinde. 

Slavila jsem Silvestra v nížině a tak moc jsem chtěla být na horách.

Připíjela jsem si s partou na zdraví, i když bych nejradši žmoulala ruku milému o samotě pod hvězdami. 

A tak dále.

Všechno proto, abych neurazila, nezarmoutila, nebourala kolektiv, udělala radost, nebyla za nafoukanou káču. Samé dobré důvody.

Byla bych bezohledný sobec, kdybych si prosadila svou?

Jsem pitomá, že jsem byla někde, kde jsem být nechtěla? 

Jsem pokrytec, když si teď stěžuju na něco, co jsem si sama rozhodla?

Mám být na sebe pyšná, jakáže jsem to dobračka, co myslí na druhé?

Kdo ví. 

Asi jsem měla k tomu všemu “žití proti sobě” nějaký důvod. A ten byl můj.

A tak jsem zase otevřela pusu a pověděla kamarádovi.

“Hele, jeď. Třeba se ti tam nakonec bude líbit. Anebo to bude tak strašný, že už nikdy podobnou chybu neuděláš. Obojí moc užitečné!”

“A nechcete jet s námi?”

Na vteřinu jsem zaváhala. “Ne, děkuju.”

A pak už jsme se bavili o počasí.