FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: O dárcích chtěných a těch druhých

Nedávno jsem viděla na facebooku slzy loudící video, na kterém lidi dostávali psy. Obdarované děti i dospělí výskali, křičeli, dýchat přestávali, hystericky nebo jen tak tiše brečeli (já s nimi), zkrátka se upřímně radovali. Taky jsem vždycky chtěla psa. Jenže jsem ho nikdy nedostala. Jen andulku, co byla milá, ale padala za skříň, zobákem preforovala noviny a velmi brzy umřela. Nešla drbat za uchem, nedala se venčit a nepřinášela klacky (to jsem ji ale naučit při troše snahy mohla). Pes to prostě nebyl. A protože jsem byla dítě skromné a vychovávané k naprosté pokoře, ani jsem si ho neodvažovala přát. A tak jsem dostávala pod stromeček knížky (super), dlouhohrající desky skupiny ABBA (jupííí!!), stavebnice (bezva), lyže (ááách!), mikiny (když se povedly, tak dobře), ponožky, rukavice, spodní kalhotky a košilky (nojono). Jen několikrát jsem se pokoušela psát přací dopisy. Jako na potvoru mě nic nenapadalo, ne že bych všechno měla, spíš jsem se styděla říct si o to, po čem skutečně toužím. Takže si Ježíšek (naši) přečetl, že bych ráda kytku v květináči, pastelky, obrázek, co se mění podle toho, jak se na něj podíváte. Chtěla jsem džíny z Tuzexu, barbínu a kazetu šminek. Pod stromečkem se nekonal ani seznam psaný, ani ten virtuální z hlavy. Dostala jsem bundu na lyže, čepici s bambulí a pexeso.

Poučila jsem se? Že se má říkat, co si opravdu skutečně přejete? Co myslíte?

Jediné, co jsem o minulých Vánocích skutečně chtěla, byla kromě klidu, voňavka se zelenou mašličkou a malovaný hrneček Nic nechci, troubila jsem pokrytecky, když se mě někdo zeptal, co mi má koupit. Nic nic nic, jen zdraví a abychom byli všichni spolu. To jsem myslela nad slunce upřímně, ale pomlčela o té vonící nádheře a babičkovském hrnku. Nestačila jsem rozbalovat, nahřívací polštářek, sprchový gel z vinných hroznů, řetízek na krk. Žádná zelená mašlička. Poslední balíček mě rozplakal. Byl v něm můj hrníček. Přesně ten, který jsem chodila půl roku očumovat do krámku v kavárně. Dárek od mé dcery. Utřela jsem si oči, nebudu kazit šťastné a veselé bulením a dojímáním.

Ten je krásnej!

Vždyť si ho mami chtěla, vždycky si ho brala do ruky z police a vzdychala si, áách jo, smála se moje Kristina.

V tom to je. Ne v seznamech, ne v otázkách a odpovědích. Vánoce jsou přání, která poznáme, pochopíme a splníme.