FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: O učení

Mé dceři bude v říjnu patnáct. Má tvrdou hlavu. Neustupuje, nedělá kompromisy, odmlouvá, musí mít poslední slovo a všechno ví nejlíp. Co taky čekat. Puberta v plném rozpuku. Můžu křičet, okusovat si nehty, brečet do polštáře, fňukat kamarádkám do telefonu nebo zkusit objevit a pochopit to, co dnes přikrývá absolutní vzpupnost. Dělám to. Zkouším. Když to nejde a já už nevím kudy kam, chytám se posledního lana. Nebyla jsem ve čtrnácti asi o moc jiná.

Takže co jsem pochytila?

- že občas člověk někdy stojí sám proti zbytku. Ale když své věci věří, neznamená to, že by stál úplně blbě

- že když je před dvěma lidmi menší a větší koláč a jeden řekne, že opravdu ten větší nechce, není proč mít výčitky ten větší sníst

- že má právo každý říct, tam se mi nechce, tohle mě nebaví, tady se mi nelíbí, promiňte

- že být výborný v jedné věci a zároveň pro ni nadšený, znamená v životě nejen úspěch, ale i spokojenost, být průměrně dobrý ve všem, obvykle pravý opak

- že je někdy fajn nabarvit si vlasy nazeleno, vzít si každou ponožku jinou a koukat z trávy na mraky

- že lidi, které spojuje jedna věc, můžou být každý úplně ale úplně jiný

- že je výhodné umět říct „bojím se...“, protože strach se lekne

- že kdo říká, miluju zvířata a jí je, miluje ve skutečnosti psy, kočky a další mazlíky, zvířata ne

- že se člověk nepřekonatelně stydí něco říct jen do té doby, než otevře pusu

- že pořádek ve věcech není nejdůležitější na světě, pořádek v hlavě důležitý je

- že se má míň mluvit a víc poslouchat

- že se nemusí dočítat knížky, které nebaví

- že je občas skvělé být sám a vůbec nic nedělat

- že není dobré řešit předem věci, které nejsou

- že i moudrost druhých se může mýlit

- že učit se je zábava, když se učíme to, co nás baví

A tak se učím každý den.