FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Panenky z leporela

Jako malá holka jsem si stavěla domečky z leporela. Štrikovala jsem do nich malým panenkám peřiny, na papír kreslila a vystříhávala skříně, televize a rybičky v akváriu. Pak jsem je do těch domečků dala a byla blažená z toho, že se tam asi mají dobře. Nakukovala jsem jim pod střechy udělané z knížek a představovala si, jak jsou tam ty panenčí rodiny šťastné a jak si v tom útulnu vyprávějí a libují. Dokonalá harmonie. Doufala jsem, že je k nalezení i v dospělém světě.

Onehdy jsem vstoupila do jednoho opravdového domku a upřímně majitelce pochválila nějaká křoviska na zahradě.

„Jéé, to je hezký a vůbec je to tady u vás takový příjemný!“

A ona jen mávla rukou. „Ále nic moc. Borůvka plesniví, hruška nerodí a tráva ... tráva škoda slov.“

Ta tráva byla hebká, hustá a zelená jako mech.

Přemýšlela jsem, proč tak haní svoje místo k životu a vlastní dřinu, když vím, jak se potí a leze denně mezi záhony, jakoby chtěla získat titul hlína roku.

Proč nemá radost, lépe řečeno nepřizná radost z toho, že to u nich vypadá pěkně?

Jiná kamarádka zase běhala týden po obchodech, aby si koupila boty. Zaplatila hodně peněz a s výrazem šťastného šílence přiběhla do práce.

„Tedy, ty jsou,“ uslyšela obdivné mručení.

„No, jo, ujdou, ale stejně jsem chtěla jiný.“

Nejen chtěné keře a obutí, ale i děti!

„Je takovej normální, krásy moc nepobral, ve škole taky žádnej zázrak, no, zkrátka jako každý jiný dítě,“ hodnotila další žena svého syna. Nebyla v tom špetka nadsázky.

Znám ho, roztomilého rošťáka jako z reklamy na kečup, legračně upovídaného, co vyhrál matematickou olympiádu.

Proč všechno to sebemrskání?

Snad jen mé kamarádky nemají rády „americké“ lovely a marvelous a happy a pretty a řekly si, že najust ony budou ty skromné a nikdy nesklouznou k falešnému jásání nad vlastními úspěchy a snažením. Nebo v sobě nesou balvan socialistického vychovávání, kdy se raději nic nechválilo a hlavně nic „mého“, jen aby si proboha někdo nemyslel, že se mám dobře. Anebo byly okřikovány, „nechlub se, to se nedělá!“. Případně skutečně vidí oschlý trávník, pitomé boty a nahlouplé dítě.

Namísto harmonie domku z knihy, jen kusy papírů a hadrů.

Nedávno jsem zavolala bývalé spolužačce. Byla to vždycky taková nenápadná holka. Taky neříkala, jsem krásná a šťastná. Prostě proto, že o sobě moc nemluvila.

A teď mi do telefonu vyprávěla: „Mám se báječně. Děti jsou hodný a je s nima zábava. Manžel je úžasnej. Máme mrňavej domek. Byla dřina postavit ho, ale bydlí se v něm krásně a sousedi jsou bezvadný.“

Harmonie dospělých lidí. Žijí mé panenky z leporela!