FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Pro Šárku

Jely jsme s dcerkou do Prahy vlakem na otočku, odpoledne tam, večer zpátky. Na událost, která nás obě zajímala. Byla jsem unavená, moje tělo i hlava velely, doma zůstaneš, ale srdce vědělo, že jo, že se jede. Protože radost se nekazí jiným ani sobě a občas je třeba zatnout zuby. Jen jsme se trochu dohadovaly o zpáteční cestu. „V osm,“ říkala jsem já, „v devět,“ žádala dcerka, „jinak nestihnu večeři s kamarády.“ Kompromis: uvidíme podle situace. A ta brzy nastala, po hodině pochodování mě začala tuhnout pravá noha. A pak se mi zdálo, že i ruka. „Zase ta moje páteř,“ povídám, „rozhodnuto, jedeme v osm.“ Dcerka trochu frfňala, ale po mém výkřiku, „copak nevidíš, že tu tahám nohu jak raněná koroptev a už dohopsám akorát tak na Hlavní nádraží,“ zvítězil vlak v osm a večeře koupená v nádražní hale.

Usadily jsme se zmoklé (ke všemu se pořádně rozpršelo) ve vagónu a začaly jídlo osvobozovat z tašek a obalů. Tváře nám zčervenaly, úsměv se vrátil a koprnící noha odpočívala, aniž by na sebe upozorňovala, opřená o sedačku před námi. Po čtyřiceti minutách jsme dojeli do Kolína. A tam skoro hodinu stáli. A vůbec nám nebylo zle. Plný žaludek, dobrá nálada, zívání a legrace z toho, jak se zvětšuje zpoždění. 15..20..30..50 minut. Po vlaku pobíhal muž, rumploval s automatickými dveřmi, bouchal do kaslíku nad nimi, telefonoval a taky se docela usmíval. „Hele, to jsme mohly jet tím vlakem v devět,“ povídá dcerka, ale vůbec ne zle nebo vyčítavě, jen tak oznamovačně. „Jo, mohly,“ upřímně jsem se zasmála. „Dojdu se zeptat průvodčí, jestli nebude lepší, když do něj přestoupíme,“ vyrazila jsem kamsi do jiných vagónů hledat nebohou paní, na kterou se (zřejmě méně najedení) cestující docela šklebili. Jakoby chuděra mohla za to, že se zasekly supermoderní dveře. Kývala hlavou, že ano, že jako můžeme přelézt, ale radši ať ještě sedíme, protože druhý vlak má taky zpoždění. V tom to hrklo a jeli jsme.

Teď je půlnoc a já před chvílí vylezla z vany. Dcerka už spí. Když jsem čekala na koupelnu, sedla jsem si na schody s telefonem a projížděla, co se ten den stalo. A všimla si facebookového statusu „holčičky“, co jí znám z dětství, dnes už ženy středního věku jako já, která pro mě ale vždycky zůstane tou malou mladší. Snad se nebude zlobit, když tady kousek napíšu: Mám za sebou 11 chemoterapií, 30 kapaček… Přišla jsem o vlasy, asi i o práci. Ochrnula mi pravá ruka i noha a nevidím, ale každé ráno se divím, že se vzbudím. ...manžel vážně onemocněl rýmou a já ji nesmím chytit. Budu ho léčit. Moc mi pomáhá. Jsem ráda, že ho mám. Seděla jsem pak ve vaně a to, co mi teklo po tváři, asi nebylo úplně všechno jen voda.

Myslíme, že máme naplánováno a jedeme jako vlak. Jenže ten má pak padesát minut zpoždění. A jízdenku nám koupí třeba zrovna ta pravá ruka a noha. Anebo kdovíco, s čím v našich trasách nepočítáme.

Věřím, že nic není beze smyslu. Věřím v dobré konce a začátky. Jejich kouzlo bývá v tom, že takhle bychom si je sami nenakreslili. Možná naznačují, že nejsme orientační běžci na mistrovství, ale lidi v životě. A možná tu červenou tužku jednou do ruky dostaneme. Ale až když sejdeme z cesty, zabloudíme a najdeme jinou. Drž se, Šárko.