FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Proč je dobré chodit na festivaly

Dozvíte se tu věci, na které fantazie nedosahuje a rozum se jim vysmívá. Bláhovci. Oba. Vy všichni, kdo jste tam ještě nebyli.

Dojde vám, že i v padesáti můžete tančit s věncem oranžových květů na hlavě.

Přestanete se divit, proč sedí oranžový věnec na tolika hlavách. Nejen padesátiletých.

Napijete se z oranžového pohárku. Z jednoho, druhého, dalšího. A máte ho tam taky.

Je vám zima a chcete si dát čaj. Někdo vás pošle do čajovny plné samovarů. Aha, nejsou to úplně samovary. Vedou z nich hadice a všude kolem je dým. Lidi leží na zemi a usmívají se. Požádáte o čaj. Černý nebo zelený, ovocný nesnášíte. Přestanou se usmívat a začnou se smát.

Potřebujete na záchod. Hledáte strom nebo keř. Nic takového nenajdete. Jsou tu jen spojené budky. Do jedné vlezete. Je tma. Nevíte, kde jste. Doufáte, že to není kancelář pořadatele.

Máte mindrák z toho, že máte na nohách gumáky. Pršelo. Milý vám řekne, že vypadáte, jako když se vracíte z bramborové brigády. Nikdo tu nemá gumáky. Za to tenisky, plátěnky, kanady, baleríny, žabky, bosé nohy, falešné kroksy, další divnoboty. Jen gumáky chybí. A taky lodičky. Divný. Všude takový louže.

Máte hlad. Od mastných pus padají na zem nudle, stříká tuk z klobás, trika se plní fleky od bramboráků. Už nemáte hlad.

Dojde vám, že to za plotem není výstava stanů.

Máte mindrák z toho, že máte džíny, tričko, svetr a bundu. Je zima. Lidi mají všelicos. Jeden mládenec dokonce svítivé plavky, co mají vzadu jen šňůrku. Jiní se s ním fotí. S vámi se nefotí nikdo.

Je tu pět tisíc lidí mladších než vy. O hodně. Dalších pět tisíc je mladších. Tři lidi jsou starší než vy. Tři, ne tři tisíce.

Pochopíte, že jít, padnout, vstát a znovu jít, se dá i se dvěma promile alkoholu. Je vám jasné, že na výsledkové listině závodu „Pij s mírou“, která visí vedle vchodu, nikdy nebudete. Němě obdivujete vůli ochotných se zvednout.

Stojíte jako obelisk, když hrají raggae. Nikdo tak nestojí. Když spustí metal, začnete se pohupovat v bocích.

Vedle vás je muž, kterého milujete. Na pódiu zpívají „ty já, osudová kombinace“ a vy si připadáte jako debil, protože slzíte.

Ztratili jste se. Všude je tolik lidí a žádný váš. Vzpomenete si, že jste tu skoro sama. Až na milého, který na vás řval „sejdeme se u východu“. Doufáte, že myslel východ slunce. Jiný nenajdete.

Za to jste našli, co jste vždycky chtěli. Úlevnou svobodu. A není zdaleka spojená jen s tím, že jdete bosá za úplňku v trávě a kdesi za polem v dáli ještě zaslechnete slabé „Evo, nebudu ti lhát“. Co na tom, že se nejmenujete Eva.