Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Tajné neřesti

„Žena určitého stupně inteligence se na něco takového prostě dívat nemůže,“ upozorňoval mě otec mé dcery. Zastyděla jsem se a vypnula Ordinaci v růžové zahradě. Zrovna jsem se měla dozvědět, jestli to dopadne s tou novou.

Klára Mandausová | 26. 06. 2017

Bylo mi asi o patnáct míň a byla jsem, pardon, krapet blbá. Potají jsem se dál dívala, když nebyl doma, a předstírala, že mě život promiskuitních lékařů nezajímá. O několik let později jsem si, přistižena při obrazovce, dovolila říct, „a mohl bys mi vlastně říct proč?“ O dalších pár let jsem už jen hlesla „aha“ a pak už nebylo komu co říkat. Ne, nerozeštvala nás Ordinace. Něco úplně jiného. Co s ní ale nejspíš setsakra souviselo.

Včera jsem slyšela samu sebe, „a to tě baví, takovýhle kraviny?“. Můj milý koukal na vrčící motorky, na jedné seděl kladný hrdina, na druhé padouch. Honili se bez špetky invence. Takové to enenenen eeeeeen křach buch plác. To plác od toho, jak kladný udeří do dlaně jiného kladného a zatváří se, že to bylo stejně těžký jako jít se síťovkou pro jednu hrušku do samoobsluhy. A ještě jsem dodala, „dyť je to furt stejný. Po stopadesátý taková trapárna.“

Trapná jsem já. Došlo mi. Můj milý je naopak noblesní. Usmál se, propnul špičky na gauči a nekomentoval. Od něj jsem nikdy nic podobného neslyšela. Vlastně… Rosamundu Pilcher přepíná, aniž by mi dal vteřinu k nádechu na výkřik „to tam nech!“.

Proč máme my někteří potřebu šťourat do tajných nablblých neřestí toho druhého? Z jakého důvodu poměřujeme, co je pitomější? Čeho se bojíme? Že náš protějšek zblbne? Že se nám budou posmívat sousedi, až se dozví, na co se díváme? Že pokradmu vzdycháme nad televizními krasavci a krasavicemi a porovnáváme se zbytkem rodiny? Že si říkáme, ach to je život, proč já takový nevedu? Třeba proto, že žiju s tím, kdo mi přepíná televizi a navrch se posmívá mé přízemnosti? Nejspíš ani jedno, nebo od všeho kousek, kdo ví. Nechci mluvit za vás. Já na svoje důvody, proč se ofrňuju nad akčními hrdiny céčkových filmů, přišla. Jsou dva. Když milý kouká, nechce si povídat. To za prvé. Když kouká na tohle, já si nemůžu pustit svoji červenou knihovnu. Tuším, že on to bude mít podobně jednoduché, až na to, že za prvé ho trápit nebude. Ale pro jistotu se ho zeptám. Možná je větší zábava porýpat se osobně v něčích tajných neřestech, než na ně jen tupě zírat. Nazdar.