Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Ty velké nečekané chvíle

Info ikona

Tak schválně, kolikrát jste si v životě říkaly, „musím vypadat nejlíp!“ A vypadaly jste jako svoje prateta, když si ji vzaly do parády v kadeřnictví učnice prvního ročníku.

Klára Mandausová | 27. 03. 2018

Obvykle tuhle větu vyslovíme nebo aspoň v duchu pomyslíme, když se máme sejít s Ním, nebo aspoň s ním. Prostě s tím, na kom nám záleží nejvíc, hodně nebo sice moc nezáleží, ale právě proto nechceme být viděny s dírou na punčoše, s odloupnutým lakem z nehtu a kruhy pod očima.

Jenže zákon schválnosti pracuje. Kdo ví pro koho. Když o nic nejde, vznášíme se po cestách jako holubičky a připadáme si báječně. Když jde, kutálíme se po zemi, kde před tím někdo rozlil olej, kbelík s mastnou vodou, sádru a vysypal piliny.

Mohla bych vyprávět o svých vlasech, které byly před důležitou schůzkou po obarvení namísto elegantní hnědé, rudé. Taky o fleku na roláku, který jsem byla nucená otočit na ruby a hle byl tam ještě jeden. Flek. Nebo o totálně nevyspalém obličeji, který přes noc přechodně nabral patnáct let. A pak si nějaký ten rok ponechal.

Onehdy jsem něco hledala ve své první knížce Slunečnice a narazila na kapitolu, kde řeší hlavní hrdinka Kristina úplně to samé. Na horách, s nablblou čepicí, mrazem zruinovaným obličejem potká po letech svoji životní lásku.

Představovala jsem si tu chvíli dvousettisíckrát. Lehce opálená, vlasy s pramínky světlými od slunce poházené po ramenou, oči jako nebe doširoka otevřené, vlhké rty, hedvábné šaty, pod kterými je vidět všechno tak trochu, a závrať z vůně Zen Shiseido… víla zkrátka.

Tak tady jsem a nejsem už vůbec tvoje. No řekni, není ti to líto, bídáku?

Skříííp. Skřřřříííp.

Mám na hlavě čepici, kterou jsem omylem vyprala na šedesát, takže vypadá jako klobouček batolete. Nos připomíná trapného klauna, který se snažil v cirkuse vyloudit smích tím, že se kýval ze strany na stranu. Řasenka obtisknutá až na čele. Stála osm stovek, zapomeňte, že za ni ještě někdy vyhodím takové peníze. A mráz vytlačil mezi nosem a pusou dvě hluboké rýhy jako po rolbě.

Tak to mu to asi moc líto není.

Jsi to ty, Slunečnice? No jasně, že jo. Vypadáš báječně. Líp než před patnácti lety.“

Aha, konečně jsem pochopila, proč se se mnou tehdy rozešel.

Hááhóooooppp…“ vydávám zvuky jako náš hluchoněmý soused.

Usmál se. Pro ten úsměv bych tehdy ukradla Monu Lisu.

Jak se máš?“

Jak se mám? Ty se ptáš, jak se mám? Jak se můžu mít? Chtěla jsem nebejt, ty zatracenej bídáku. Víš, jak jsem tě milovala? Nevíš nic. Ty sobeckej parchante. Stojíš tu jako trenér italskýho lyžařskýho mužstva a jsi sexy, do hajzlu, jsi tak sexy, že by vedle tebe Viggo Mortensen vypadal jako Vladimír Menšík. A ty se mě jen tak zeptáš, jak se mám?

Neřeknu z toho ani slovo. Ani jediné slovo.

Haló, Slunečnice, přijímáš, nebo ti mám začít vybírat na mohylu?“

Mám se dobře.“

Řekla jsem jen, mám se dobře.

Nesnáším, když mi někdo říká jinak než Kristino. Snesu tak tak Kristi od Stely.

Slunečnici ale miluju.

Otáčíš se za mnou, když se loučíme. Jako slunečnice,“ říkal.

Já vím,“ smála jsem se, „neumím odcházet. Od tebe.“

A vypadáš jako slunečnice.“

Kecáš. Copak slunečnice mají nazrzlý vlasy a modrý oči?“

Jo, je to takovej zvláštní druh. Nikde neroste, jen existuje. Mám ho rád.“