FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Volby a lyže
Bylo pár dní po sedmnáctém listopadu 1989 a já pochodovala v ulicích Prahy. Zastavil mě anglicky mluvící novinář a ptal se, co je pro mě důležité, co si chci vydemonstrovat.
Koukala jsem na něj překvapeně, „přece aby tu už nebyli komunisti, to je jasný, ne.“ On na to, „takže svobodné volby, svobodné volby chceš?“ A já jen pokrčila rameny. Co já, tehdy tele mladé, věděla o tom, do jakého zřízení se vlastně hrneme a na čem všem stojí.
Na tuhle rozmluvu si vzpomenu vždycky, když se nějaké volby blíží. A když okolo slyším, já volit nejdu, nemá to cenu, nic se nezmění, já jim na to kašlu. Jako bychom měsíce vydělávali na nové lyže, za velké peníze je koupili a pak strčili pod postel a šmitec, žádný hory. Blázníte, vašnosto, je tam zima, hodně lidí, drahý jízdenky, málo sněhu a došel rum.
Nekašleme na to JIM, když mávneme rukou a volebními lístky podpálíme táborák, kašleme na SEBE. Stejně jako majitelé lyží, co nevyjedou na sjezdovku, protože... proč by to vlastně dělali.
Možná že žiju v bublině podobně naladěných, ale zdá se mi, že letos v zimě je to trochu jinak. I můj muž, tak trochu remcal „acotímzměním“, který celý život spoléhá hlavně na svou hlavu a ruce, zatřepal obálkou a stavil se večer ve volební místnosti.
Každý jsme volili někoho jiného. Ale nepoprali jsme se.
Volili jsme lidi, kteří nemluví sprostě. Nedávají rány pod pás. Neviděli jsme je opilé. Nemají drmolící nohsledy, prezidentštější než prezident. Václav Havel by jim, věříme, s radostí podal ruku.
Kdybych zase někdy potkala anglicky mluvícího novináře, řekla bych mu už bez přemýšlení, „No jasně že svobodné volby.“
