Vůně je jako kámen, co spadne na dno potoka. Zůstane ve vodě, dokud potok nevyschne. Zapadne, zabydlí se, občas převalí a z písku na dně se kousek ukáže. I v mém potoce je pár takových kamenů.
Vůně mateřídoušky. Píšu o ní pořád. Protože ji mám ze všech bylin nejradši. Sbírala ji má prababička a sušila na půdě plné sena. Ležely jsme se sestřenicí v síťové houpačce pod střechou, povídaly o tom, o čem malé holky povídají, a nosy jí měly plné. A toho sena taky. Pak z ní prababička vařila čaj a ten voněl po medu. A chutnal sladce i bez něj. Jako prázdniny.
Vůně lidí, které mám ráda. Říká se, že je nejspolehlivějším kompasem, když milujeme. Stačí se nadechnout a víte, že je ten pravý. Je to tak. Vůně osudu.
Vůně koně. Kdy jsem ho čistila, položila jsem si občas hlavu na krk a prsty zabořila do hřívy. Byla to kobyla a byla hodná, nechala mě to dělat. Voněla po svobodě.
Vůně hořících kamen. Pamatuju jedny, u kterých jsem chtěla zůstat napořád. Voněly po touze.
Moje vůně v lahvičce se zlatým uzávěrem. Kamarád se ke mně kdysi v baru se skvostným vínem a knihami naklonil a řekl j‘adore. To víno taky vonělo a my se hodně smáli. Vůně radosti.
Vůně sněhu, který rozpouští sluníčko. Mé afrodisiakum.
Vůně dcery. Nejhezčí. Voní po lásce.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
