FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Vůně

Vůně mateřídoušky. Píšu o ní pořád. Protože ji mám ze všech bylin nejradši. Sbírala ji má prababička a sušila na půdě plné sena. Ležely jsme se sestřenicí v síťové houpačce pod střechou, povídaly o tom, o čem malé holky povídají, a nosy jí měly plné. A toho sena taky. Pak z ní prababička vařila čaj a ten voněl po medu. A chutnal sladce i bez něj. Jako prázdniny.

Vůně lidí, které mám ráda. Říká se, že je nejspolehlivějším kompasem, když milujeme. Stačí se nadechnout a víte, že je ten pravý. Je to tak. Vůně osudu.

Vůně koně. Kdy jsem ho čistila, položila jsem si občas hlavu na krk a prsty zabořila do hřívy. Byla to kobyla a byla hodná, nechala mě to dělat. Voněla po svobodě.

Vůně hořících kamen. Pamatuju jedny, u kterých jsem chtěla zůstat napořád. Voněly po touze.

Moje vůně v lahvičce se zlatým uzávěrem. Kamarád se ke mně kdysi v baru se skvostným vínem a knihami naklonil a řekl j‘adore. To víno taky vonělo a my se hodně smáli. Vůně radosti.

Vůně sněhu, který rozpouští sluníčko. Mé afrodisiakum.

Vůně dcery. Nejhezčí. Voní po lásce.