Je třeba pracovat a žít efektivněji, spát kvalitněji, hledat smysl života a neustále na sobě pracovat. Protože žijeme jen jednou a ta jízda trvá jen něco kolem 4000 týdnů. Tak šup šup, ať nepromarníme ani vteřinu!
Přesně tohle po nás dnešní svět chce. A to je teprve začátek: taky máme zdravě jíst, psát si deník, dělat něco pro svou komunitu, hlídat si work-life balance (jako kdyby v době práce z domova ještě někdo dokázal odlišit work od life), při běhání poslouchat podcasty(to by tak bylo, aby ten čas přišel vniveč!), a hlavně, hlavně nezapomeňme udržovat kontakty s přáteli, protože kdo sedí doma, je divnej a měl by se nechat vyšetřit. Už nestačí tak nějak žít, je třeba se rozvíjet a „osobnostně růst“.
A dost! Řekla jsem si o Vánocích, kdy jsem po dlouhých týdnech zápřahu na pracovní i domácí frontě konečně vypnula samu sebe – a bylo mi zle. Měla jsem pocit, že každá minuta, kdy nic nedělám – nepracuju, nestarám se o nemocnou maminku, nehraju si s dětmi, nenutím je jít ven –, je pro mě utrpení. Zjistila jsem, že už neumím nic nedělat. Že se točím jako fretka za svým ocasem a neumím se zastavit. A uvědomila jsem si ještě jednu věc: že už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy dělala něco „jen tak“. Kdy jsem se zabývala nějakou činností, která k ničemu není, kterou bych dělala jen tak pro radost, nic by mi nerozvíjela ani nevydělávala, nikomu by nepomáhala. Něco, co bych dělala prostě jen proto, že mě to baví. A najednou mi taková činnost začala strašně chybět.
Přivedla mě k tomu známá, která se na Facebooku svěřila s tím, že s manželem složila další obří puzzle. Dělají to několikrát za rok, ale tentokrát mě to opravdu trklo. Probůh, takového času – a k ničemu, pomyslela jsem si nejdřív.
Psychologové už dávno vědí, že právě činnosti, které zdánlivě k ničemu nejsou, na nás mívají blahodárný vliv. Mozek i nervy si při nich totiž báječně odpočinou. A tak jsem se na Facebooku zeptala, jestli mí kamarádi takovou činnost mají a co jim to dává. Nestačila jsem se divit: jedna známá chová k tomuto účelu slepice. Ty sice nesou vejce, ale to je pro ni prý úplně vedlejší. Na slepicích ji baví, jak se jim u ní daří dobře a jak jsou spokojené. Jiný kamarád se svěřil, že v lese u své chatky zvelebuje původně prasečí cestičku, aby po ní mohli chodit i lidi. „A chodí po ní?“ zeptala jsem se ho. Bylo vidět, že otázka je zcela mimoběžná. Možná prý ano, ale důležitější je pro něj něco jiného: „Ta stezka je zbytečná – o kus dál vede jiná, po které se dá dojít na stejné místo. Tato ale vede krásnějším lesem a – je moje! Někdy jen tak před snídaní vyběhnu s hráběma, krumpáčem a nůžkama a třeba hodinu se dřu na prasečí stezce. Jen pro tu radost z fyzické práce, z toho, že bude zase o něco hezčí.“
A se svými „činnostmi k ničemu“ se připojovali další a další kamarádi. Jeden se učí esperanto – přestože mluví několika dalšími jazyky. Další kamarádka sbírá mléčenky, bizarní nádoby na nalévání mléka do kafe. Jiná známá háčkuje a plete, a to co nejmenšími háčky a dřevěnými jehlicemi, aby to šlo co nejpomaleji. Další se na Duolingu učí jazyky, které nejspíš nikdy nepoužije. Někdo další sešívá kousky látek, někdo se dívá na filmy ze svého dětství a někdo maluje. A všichni shodně tvrdí, že je to uklidňuje a že to milují.
A pak tu byli ti – vlastně byly ty, protože se to týkalo jen žen –, které přiznaly, že takovou činnost nemají a strašně jim chybí. Byly jsme tak vychované, pořád něco dělat. O někoho se starat.
I já budu svou činnost k ničemu ještě muset vymyslet. Odolávat tlaku na výkon a růst je strašně těžké, zvlášť pro někoho, kdo má sklony k workoholismu a k tomu spasitelský komplex. Začnu tím, že si budu ordinovat koukání do blba. To jsem totiž taky zapomněla.
.jpg)
