IVANA CHŘIBKOVÁ: Jak vypadá dámská jízda 9 měsíců po porodu aneb (Z)matky venku

Po půlhodině cesty směr Boží dar, kdy jsem opakovaně avizovala, že v Karlových Varech vystupuju a jedu domů vlakem, jsem se přece jenom uklidnila.

Erika: Viděly jste to? Šílenec, skoro nám naboural kufr.

Já: Ježiš Marjá, dyť tam máme ty vína.

Lída: Je to dobrý, už se chytla, jedem dál!

Večerní únavu, která nás přepadla v 19:20, jsme překonaly. Po vyřízení telefonátů na téma: už spí?, jsme se naladily na témata, která se probírají na dámské jízdě a šly je probrat na zahrádku k čepovanému pivu a nachlazenému Aperolu.

Probíraná témata:

• Bolesti zad
• Nepřekonatelné mužské vlastnosti a návyky
• Diskuze nad počtem kilometrů zítřejší túry
• Vzal někdo ibalgin nebo alpu?

Druhý den ráno proběhla jóga, snídaně a rekapitulace předešlého večera. Ta dopadla pozitivně. Rozpačitý dojem ale zanechávají zprávy z domova. Pro srovnání: 



Zpráva z roku 2015 (rok společného života):

“Kde jsi? Špatně se mi bez tebe spí.”

Zpráva ze soboty (sedm let společného života):

“Kde je naběračka?” 



V devět jsme se sešly u vchodu. Pohorky, funkční oblečení, nepromokavé bundy, nepromoky na baťohy, termosky. Vypadaly jsme, že nás čeká několikahodinový výšlap na Gerlachovský štít. 
Ale mátly jsme výbavou. Vyšly jsme k prvnímu bodu Ježíškovy cesty spolu s několika dalšími dospělými a dětmi kolem pěti let.

Obsah baťohů:

Erika: lékárnička, termofólie na připadné přikrytí raněného, čelovka

Lída: domácí, zdravé, energii doplňující kokosové koule v piksle od kilového jogurtu

Já: tři tatranky za 4,90 jedna

Celou cestu jsem je opakovaně nabízela, ale holky daly přednost zdravější variantě. Tak jsem je musela sníst sama.
 Hlavní vedoucí naší výpravy, ta s čelovkou v baťohu, navrhla přidat kilometry a odpojit se od rodin s kočárky. Odbočily jsme na velký okruh Ježíškovy cesty, určený pro dospělé a velké děti.

Erika: Kdybychom si vyšláply ještě i tamten kopec, je tam cedule s dojemným příběhem jedné místní rodiny.

Já: Jak moc dojemným?

Lída: Já jdu. 


Já: Můžete mi ten příběh vyfotit, že bych se dojala tady dole na lavičce? 


Bylo mi připomenuto, že jsem byla včera v hospodě v těhotenských kalhotech na gumu, protože džíny na zip, jsou u mě zatím vhodné pouze na postávání u baru. Zastyděla jsem se a šla si na kopec přečíst ten dojemný příběh. 
Posledních pár kilometrů do apartmánu jsem v podstatě už jen vrávorala. 
Probrala jsem se až v sauně. Mezitím co Erika, ta nejpohyblivější z nás, vyrazila ještě na podvečerní procházku, Lída a já jsme zůstaly na gauči. S pleťovou maskou na obličeji, nožem zapíchnutým v pomazánce a otevřenou lahví prosecca na stole.

Lída: Kolik je hodin? 


Já: 20:15

Lída: To je blbý usnout, viď?

Já: Tak zkusíme vydržet aspoň do devíti. 


Je důležité, nezapomenout na lidi, kteří jsou důležití. Protože přes všechny nové životní role, jsme pořád taky kamarádky. Takové, kterým stojí za to jet přes kus republiky, abychom mohly být unavené spolu. Díky holky!