Léto na vodě aneb Proč Češi tak milují vodáctví a jakých dalších zemí se to týká

Vltava je každé léto plná vodáků. Vezmou si slaměné klobouky, ručně dokreslená trička s názvem řeky, rokem, přezdívkou a jede se. Přes den trochu pádlují, více chytají bronz a večer zpívají u ohně. Systém vodní turistiky je v Česku natolik vyvinutý, že funguje lépe jak značení cesty do Chorvatska.

Například naše nejdelší řeka se obvykle začíná ve Vyšším Brodě, jede se přes Český Krumlov a končí se v Boršově. Na této trase je přitom nejenom spousty hospod a občerstvení (vedle klasických smažených jídel i originální pšeničné placky v druhé polovině). Jakmile vám řekneme něco více k historii, nejspíš pochopíte, proč je tato infrastruktura v dnešní době tak vypracovaná.

Vodní turistika, která funguje tak, že se vodáci jednoduše plaví po řekách na raftech, pramicích či kanoích, začala v českých zemích již v 19. století. První větší várka kanoí se na naše území dostala v roce 1910 a o tři roky později již vznikl Český svaz kanoistů. Po vzniku Československa stoupla obliba tohoto sportu raketovým způsobem, proto se začala zakládat vodácká tábořiště a pořádat závody. Vodáctví se stalo velice oblíbeným mezi skauty, trempy (kteří tak na lodích procestovali celou republiku) i těmi, kteří se mu chtěli věnovat profesionálně. V 90. letech se ovšem stává dostupné i rekreantům. V té době začínají vznikat vodácké půjčovny a cestovní kanceláře, které vám zařídí veškeré potřebné vybavení na vaši cestu (lodě, pádla, vesty…), k tomu ji naplánují a věci i vás dovezou, kam budete potřebovat. A tato podoba přetrvává dodnes.

Co se počtu vodáků týče, vedeme ve světě na plné čáře. Petr Ptáček, předseda Asociace vodní turistiky a sportu, v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že je u nás největší počet vodáků na metr čtvereční na celém světě. Zmínil také, že na Vltavu dle statistik jezdí ročně okolo 300 až 350 tisíc lidí. Vodáctví je u nás natolik rozšířeno, že zde vodáci mají i svůj slang (například vždy, když se potkají dva vodáci, říkají si „ahoj“, žádné „zdravím“ či „dobrý den“). Mimo to v Praze a v Hradci Králové můžete najít i vodácké muzeum.

Jsme v tom skoro sami

Mezi řeky, které Češi nejčastěji sjíždějí, patří již zmíněná Vltava, pak Sázava, Ohře, Otava, Berounka, Lužnice či Morava. Někomu je ale Česko malé, nebo jim vadí, jak jsou zdejší vody přeplněné, proto jezdí do zahraničí. Nejčastěji vyráží do Rakouska, Slovinska a Polska, ale například i do USA.

Zajímavé však je, že lidé ze zahraničí, ačkoliv mají úchvatné a sjízdné řeky, na vodu tak často jako Češi nejezdí. Mimo nás si vodáctví v českém pojetí, čtěte kanoistiku, užívají pouze Francouzi, Kanaďani a Američani. To platí pokud mluvíme o sjíždění divočejších řek a ne pádlování na jezerech (ačkoliv to na Instagramu vypadá lépe).

A pokud vám v hlavě vyvstává otázka, proč tomu tak je, máme pro vás odpověď. „Já si myslím, že u nás má na svědomí rozšíření vodáctví hlavně doba minulá. Jet na vodu dříve znamenalo únik před realitou, která tady byla třeba za totalitního režimu nebo ještě předtím za druhé světové války. Na vodě se lidé cítili alespoň částečně svobodní. Člověk se tam mohl realizovat tak, jak si představoval,“ objasňuje ředitel cestovní kanceláře Sport-S Miroslav Švehla.

Vodáctví je pro každého

V současné době je tedy u nás vodáctví natolik rozvinuté, že jej může praktikovat naprosto kdokoliv. Například pokud nejste úplní fanoušci stanů, dá se přespat v chatce či hotelu. Mimo to si v kempech můžete užít i luxusní ohniště či restaurace v nedalekém okolí. A pokud máte obavy ze samotného sjezdu řeky, pak úplně zbytečně. S instruktorem se nemusíte ničeho bát.

Zdroj: Miroslav Švehla, web.archive.org, rozhlas.cz

Mohlo by se vám líbit

Reinkarnace turistiky: Proč letos v létě vyrazit na túru?