Přejít k hlavnímu obsahu
Zábava

Nezapomenutelné krásno

Umřela Věra Špinarová a já brečela, přestože jsem ji osobně neznala a nejsem z těch, co věší po sociálních sítích R.I.Py za každou slavnou osobu.

Klára Mandausová | 28. 03. 2017

Připomínala mi ženu, kterou mám ráda, vypadala jako hodný člověk a nádherně zpívala. Takový ten hlas, až srdce usedá. Část mého dětství a dospívání.

Najednou není a mě napadlo, kam se vytrácí jednoduché krásno a proč často bez náhrady.

Věra Špinarová si stoupla a zazpívala jen tak Den se v růži skryl a růže vůni bral, tím si dlouho žil a kráse přísahal. Polykala jsem slzy.

Claudia Cardinale se v Tenkrát na západě dlouze dívala, Charles Bronson se taky díval. A stačilo.

Adolf Kosárek nakreslil Zimní noc. Na tu se dívám já, když nevím kudy kam.

J.R.R. Tolkien napsal „...Tak tady, drazí přátelé, na břehu Moře, přichází konec našeho společenství ve Středozemi. Jděte v pokoji! Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě... a já to čtu pořád dokola a zůstávám rozechvělá. Stejně jako při verších Oscara Wilda ze Strašidla Cantervillského

Až dívka jako květ

k lítosti pohne hříšný ret,

zas přijde doba šťastných chvil

a klidný bude Canterville.

Mám ráda staré chalupy ve skanzenech, líbí se mi domy na náměstí v Telči, taky písničky Marty Kubišové ze šedesátých let, chrám svatého Víta a kostelík na skále ve městě Tropea.

Mám ráda fotky a texty životního dobrodruha Rudy Havlíka, obrazy Martina Mainera a Hynka Fuky, miluju film Čtyři svatby a jeden pohřeb, písničku Jany Kirschner a skupiny Jelen A co bylo dál, scénu, kdy Kristin Scott Thomas tancuje s Robertem Redfordem v Zaříkávači koní. To největší krásno mám na polici. Každý rok ho dostanu k Vánocům od dcery. Vlastnoručně z hlíny vyrobené. Tak počkat, tohle není mé dětství, má nostalgie. Krásno se neztrácí. K minulému přidáváme přítomné a budoucí. Máme ho v sobě, jen mu dáváme různé podoby. A nezapomínáme.