Nemůžete zhubnout? Chyba není ve vás, ale v dietě, kterou držíte

Často si lámu hlavu tím, jakou si vybrat sukni, aby mi byla přes boky a zároveň se neprotáčela v pase. Váhu neřeším, ale spokojená se svým tělem nejsem. Občas si vzpomenu na slova Davida Bedricka: „Odmítám jakékoli strategie hubnutí, které ženě nepomohou, aby se milovala, i když neztratí ani kilo.“ David je známý psycholog a autor knihy You Can‘t Judge a Body by Its Cover (Nesuď tělo podle obalu) a dlouhodobě kritizuje celý hubnoucí byznys. Podle něj se strefuje do našich citlivých míst a bolestí, které si neseme z minulosti, klidně z raného dětství či dospívání. A právě diety podporují negativní smýšlení o sobě sama, namísto aby nám je pomohly odstraňovat.

Já sama se před časem přihlásila do programu Metabolic Balance. Byl to pro mě čirý experiment. Nového jídelníčku jsem se nebála, nikdy jsem nebyla milovník fastfoodů či tradiční české omáčkové kuchyně. Přesto jsem byla překvapená. Do dotazníku jsem vyplnila, že jestli bych si něco přála změnit, tak nikoli zhubnout, ale zesouměrnit dolní a horní půlku těla. A jak to dopadlo? Pamatuji si například, že místo krajíce chleba se sýrem jsem měla jíst sýr s plátkem chleba. Jaký je v tom rozdíl? Poměr sacharidů a bílkovin. Když jsem tak měla sníst 100 g brynzy, tedy téměř celou vaničku, přidat plátek žitného chleba a k tomu zeleninu, zarazila jsem se. Není to nějak moc? A není to náhodou moc tučné?

Velký hlad

K mému překvapení jsem za dva měsíce naměřila o deset centimetrů méně přes boky, šest centimetrů přes každé stehno a měla o čtyři kila méně vnitřního tuku. Více jsem jedla, ale byla souměrnější. Tento článek však není ódou na konkrétní program, který nám má dopomoci zlepšit postavu či zdravotní stav. Protože čím dál více lékařů a výživových poradců se shoduje, že při hubnutí nelze pracovat pouze s jídlem, nýbrž se stravovacími návyky a psychikou každého z nás, která nás zavede k podstatě našeho problému – například k přejídání. Dokud totiž nezjistíme, jaký hlad je za fyzickým hladem, těžko dokážeme změnit svůj postoj k jídlu a ani sebezdravější dietní plán nám nepřinese dlouhodobé výsledky. A pokud přeci jen ano, nevyřeší to naši nespokojenost s tělem.

„Ze své praxe vnímám, že nejčastější hlad je naše vnitřní nespokojenost. Je to disharmonie, která vyvolává nestabilitu v celém organismu. Funguje to jak u přejídání, tak u nejedení. Často se zajídají pocity nedostatečného naplnění,“ říká naturopatka Lenka Ptáčníková.

Hubnoucí koloběh

Můžeme obviňovat společnost a média, že nám servírují ženy s dokonalým tělem, bez náznaku vrásek a celulitidy, ale přiznejme si, že pokud jsme spokojené a šťastné ve svém těle – nehledě na jeho křivky –, ani listování editorialem s Irinou Shayk v bikinách v nás nevzbudí pocit méněcennosti. Jestli nám ale připomene jedovatou poznámku z dětství, utvrdíme se jen v tom, že s námi je něco v nepořádku.

Podle Davida Bedricka se tak nejčastěji dostáváme k pocitu, že se za sebe tak trochu stydíme nebo že děláme něco špatně. A tím se roztáčí nekonečný koloběh marných pokusů, planých nadějí, nezdravých diet, zoufalství, nebo naopak nezdravě asketický životní styl.

Naše vnitřní baculka

Lidé posedlí neustálými úpravami plastických chirurgů často nezobrazují estetické ideály, nýbrž hluboká zranění. Psycholožka Alexis Conason dodává, že za ní do ordinace přichází řada žen, které lze bez nadsázky nazvat tradičně krásnými, přesto mají nezdravý postoj jak ke svému tělu, tak k jídlu. To povrzuje i naturopatka Lenka Ptáčníková: „Chodí ke mně různé ženy, krásné, hubené a ke spokojenosti mají daleko, uvnitř se krásné a hubené necítí.“

Možná už mluvíme o extrémech, nicméně určitá zranění si neseme všichni. A zatímco rodinné a vztahové problémy řešíme a nestydíme se vyhledat odborníka, stud z vlastního těla opomíjíme jako něco povrchního. Možná je to tím, že nejdeme do hloubky: „Upřímně, neřeším s klienty v první řadě hubnutí. Vysvětluji jim, že hubnutí je vedlejší efekt, pokud se začnou cítit lépe, zlepší svůj životní styl, návyky, začnou se k sobě chovat s úctou a láskou. Vztah k sobě je dlouhodobý proces,“ dodává Ptáčníková.

Jak o sobě smýšlíme, mi došlo, už když jsem vyplňovala onen dotazník, ke kterému se mimochodem občas vracím – to když ucítím, že potřebuju ulevit zažívání a začít zase trochu více přemýšlet nad tím, co budu jíst. Řídím se totiž heslem, že když si jídlo dokážu pořádně vychutnat a užít, neublíží mi. Přesto si troufám tvrdit, že jím rozumně, střídmě a jen tehdy, když mám skutečně hlad. Svých nedokonalostí jsem si ale velmi dobře vědoma – však jsem se je naučila oblékat.