Pomoc, mám líného manžela

Světovými médii proběhla zpráva o třiatřicetileté Newyorčance Lindsey Donelly. Čím se tato matka dvou dětí proslavila? Rozhodla se dva dny neuklízet. Ne, nedělám si z vás legraci. Její manžel jí totiž vyčetl, že doma nic nedělá, a ona se rozhodla mu ono „nic“ ukázat. Na 48 hodin zanechala všech prací týkajících se domácnosti a rodiny a odjela s kamarádkami pryč z města. Výsledek po návratu natočila a uveřejnila na sociální síti TikTok: přetékající koš s prádlem, oblečení poházené po celém obývacím pokoji. Hračky a boty roztroušené po zemi, špinavé talíře na lince, nepořádek na jídelním stole i spodní prádlo válející se v koupelně. Asi vás ani nepřekvapí, že si za ty dva dny nikdo jiný z jejich čtyřčlenné rodiny nepořádku nevšiml. Nutno podotknout, že oba manželé pracují na plný úvazek – on jako odborník na rizikový kapitál a ona vede marketingovou firmu orientující se na sociální sítě.

Lindsey se rázem stala tiktokovou celebritou, její video vidělo víc než třináct milionů lidí. Manžel Brian se jí nakonec veřejně omluvil, ale sympatie internetových fanoušků a fanynek své ženy si nezískal. Mnoho lidí dokonce Lindsey radilo, ať se s ním rozvede, protože si jí evidentně neváží. „Opusť ho, ta pasivní agresivita neskončí. Nikdy si to neuvědomí,“ napsala jí jedna diskutující. Jiné ženy oceňovaly její taktiku, kdy opustila byt. Když se okolo líných mužů neustále nepohybuje jednočlenná úklidová četa a nepořádek je zavalí, někdy se jim rozsvítí. Bohužel ale ne vždy. „Zkoušela jsem to také, dokonce měsíc. Pak už jsem to nemohla vydržet a celé to zase uklidila. U mě to bohužel nezabralo,“ napsala Lindsey jedna komentující.

Proč se tento vcelku banální příběh neznámé ženy šířil celým světem rychlostí světla?

Manažerka i uklízečka

Ačkoli by se mohlo zdát, že dnešní muži už chápou, že domácnost není jen doména ženy, bohužel je to spíš zbožné přání než skutečnost – alespoň v generaci řekněme pětačtyřicet plus. Lenivý manžel je stále aktuální a univerzální téma, které rezonuje. I když pracují oba partneři, o domácnost a děti se většinou stále ještě stará žena, zatímco muž využívá volný čas pro sebe. „Přestože se v Česku díky dlouhodobé účasti žen na trhu práce typicky na plný úvazek ustálil model dvoupříjmové rodiny, přetrvávají v české společnosti v mezinárodním srovnání genderově konzervativní postoje týkající se uspořádání rolí v rodině,“ píše socioložka Jana Klímová Chaloupková ve svém výzkumu z roku 2018 o spokojenosti s rozdělením domácích prací mezi sezdanými a nesezdanými českými páry.

Příspěvky podobné tiktokovému videu Lindsey Donelly samozřejmě najdeme i v českém kyberprostoru. „Potřebuji se asi vypovídat a zároveň požádat o radu,“ píše na serveru Modrý koník uživatelka s přezdívkou kozavoza. „Můj manžel mi přijde naprosto neschopný a nechutný. Vůbec nepomáhá v domácnosti, všechno musím dělat já. Vařím, peru, uklízím… Jsem těsně před porodem a už to opravdu nezvládám. Manžel mi neustále jen říká, že mám odpočívat, ale sám nic neudělá. Vůbec po sobě neuklízí nádobí, nesmetá po sobě drobky. Nezamete, když přijde špinavý z práce a padá z něj špína. Všechno odkládá a na všechno zapomíná. Jsem jeho diář i uklízečka,“ píše nešťastná uživatelka.

„Někdo“ to musí udělat

Výzkumy na toto téma napovídají, že manžel uživatelky chatovací platformy si nicneděláním v domácnosti potvrzuje svou – bizarně chápanou – mužskou identitu. Jak píše socioložka Jana Klímová Chaloupková, rozdělení domácích prací odráží, jaké představy mají muži a ženy o rozdělení genderových rolí v rodině. Její text zdůrazňuje, že domácí činnosti jsou silně genderově stereotypizovány a výkon domácí práce je jedním z prostředků symbolického potvrzení genderové identity.

Stručně řečeno – záchod myje žena, muž ho jen používá. Rutinní domácí činnosti, jako je praní prádla, úklid a příprava jídla, jsou dokonce považovány za čistě ženské aktivity. Zároveň ale ten, nebo spíše ta, která je vykonává, bude s největší pravděpodobností vlastní podíl na práci v domácnosti hodnotit negativně. To říkají data sesbíraná v České republice. Není tedy pravda, že by si ženy tyto činnosti „užívaly“, přinášely jim spokojenost, nebo je dokonce naplňovaly. Jen je prostě „někdo“ musí udělat.

„Jasně že to není žádným genem uklízení,“ píše se v čtivém a pozoruhodně ilustrovaném souboru feministických esejů nazvaném Proč jsme tak naštvané?, který vyšel loni v nakladatelství wo-men. Autorkou je odborová právnička a publicistka Šárka Homfray, která se ve své práci soustřeďuje na vlivy stereotypů na náš život. V textu Kdo přispívá do systému zaznějí i tvrdá fakta: každý den vaří a uklízí 67 % českých žen a pouze 16 % mužů. U bezdětných párů je to dokonce ještě horší – tam uklízí 71 % Češek a 13 % Čechů. Tato čísla jsou alarmující. Jsou Češi národem mužů-lenochů?

„V okolí i v širší rodině jsem měla několik mužů, kteří radši ženě vynadali, že doma není toaletní papír, než aby ho sami koupili. Nebo čekali, že jim žena nejen nachystá snídani, ale i osladí čaj,“ říká Homfray. Sama se línému českému partnerovi vyhnula a je vdaná za Brita. „Neznamená to, že bychom s manželem za těch víc než patnáct let soužití neřešili, co má kdo dělat, kdo toho dělá víc nebo míň, co stíháme, co zanedbáváme a jak z toho ven. Ale principiálně to není člověk, který by si představoval, že jeho ‚pomoc‘ v domácnosti znamená, že při luxování kolem gauče zvedne nohy nahoru,“ popisuje jedenačtyřicetiletá druhá místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Šárka Homfray.

Odpojení tátové

Pak jsou tu líní otcové, kteří se o svoje děti odmítají starat jinak, než že jim zaplatí kroužky a vezmou je na dovolenou. „Vdávala jsem se ve třetím měsíci těhotenství,“ vypráví čtyřiapadesátiletá Lenka z Prahy. "Byla jsem vysokoškolačka se slibně rozjetou kariérou a najednou na mě padla tíha celé domácnosti i výchovy dvou dětí, které jsou od sebe jen rok a půl,“ popisuje začátky manželství. „Manžel dobře vydělával, a tak jsem to přijala a v rodičovství jsem se našla. Chlubil se přátelům, že nikdy v životě nevyměnil plínku, ale to by mi ani nevadilo. Nejvíc mě štvalo, jak moc je pasivní ve výchově, protože jsem viděla, že se to na dětech negativně odráží. Nikdy se s nimi neučil, i když vyžadoval jedničky, nepěstoval s nimi žádné koníčky, jen koukání na televizi. Nikdy s nimi nechtěl být sám, asi z pohodlnosti,“ přemýšlí.

S dcerami tak vytvořily v podstatě samostatnou jednotku, která si žila paralelní život. „Když pak měly jako náctileté vážné problémy ve škole, tak se vydal na dva měsíce cestovat po světě. Nechtěl to řešit a hodil to celé jako vždy na mě. Byla to ostatně podle něj stejně moje chyba.“ Dneska je Lenka už třiadvacet let šťastně rozvedená. A rozchod pomohl i vztahu otce s dcerami. „Ke konci manželství mi dcery říkaly ‚snad táta domů dneska nepřijede‘, když pracoval mimo město – a to jsem o něm nikdy nemluvila špatně. Děti nechtějí dárky z pracovní cesty, ale váš čas a je škoda, že si to tolik mužů neuvědomuje. Vím, že dcery jeho emocionální odpojení řešily v dospělosti na terapii a možná to ovlivnilo i výběr jejich partnerů. Snažily se zavděčit těm nesprávným nebo si hledaly náhradního tátu.“

I v tomto případě se jedná o vtisk představy „tradiční rodiny“, kdy muž vydělává a žena pečuje, jak potvrzuje partnerský poradce Karel Chába. „Často je to tak, že manžel své ženě nepomáhá s dítětem, protože sám byl vychován v rodině, kde se jeho otec choval stejně, a jemu to teď přijde naprosto přirozené a normální. Vůbec ho nenapadne, že by se měl chovat nějak jinak,“ píše Chába. Jako řešení doporučuje netrpět v tichosti, téma komunikovat a rozdělit si úkoly, protože je to nejlepší hlavně pro děti. „Výchova dětí je záležitostí obou rodičů. Každé dítě pro svůj správný vývoj potřebuje pozornost jak matky, tak i otce,“ říká Chába.

Líný otec opravdu může zanechat hluboké stopy například v sebevědomí potomků. Dítě a dospívající pozná, že ho někdo považuje za „otravný hmyz“, a přemýšlí, co a proč je s ním špatně. Tápe v uvědomění si vlastní hodnoty. S trochou nadsázky by se dalo říct, že model „tradiční“ patriarchální rodiny vyrábí další líné táty a vyhořelé mámy. Problém ale je i v rozdílné odezvě společnosti na „angažovaného“ otce a matku. Své o tom ví fotografka Michaela Karásek Čejková, autorka koláží ke knize Proč jsme tak naštvané?, za něž byla letos nominována na cenu Fotografka roku Czech Grand Design. „Mého manžela Adama často matky obdivují, jak je hustej, že to se dvěma dětma dá sám dva dny v týdnu, kdy pracuju, ale když to dává ženská celý týden sama, nikdo se nad tím nepozastaví,“ říká umělkyně a matka ročního syna a pětileté dcery.

Lenčině exmanželovi naštěstí po rozvodu přece jen něco docvaklo. „Asi mu došlo, že by opravdu mohl zůstat úplně sám, a tak s nimi začal trávit pravidelně čas několikrát týdně – bral je na večeři, do kina, na kola, chodili spolu do posilovny nebo jeli sami na hory,“ vzpomíná. „Dcery byly nadšené. Vyprávěly mi, jak jim vařil čínské polévky z pytlíku, do které nakrájel čerstvou zeleninu, a na konci pobytu luxoval v apartmánu. Vlastně bych to taky ráda viděla,“ směje se Lenka, která má dnes se svým ex dobré vztahy.