DENÍK BERLÍŇANKY: První on-line lekce baletu

Berlín se s koronou mění. Původní místní konzervativní instituce, které nepoužívaly nedávno ani e-maily a měly na vizitce ještě číslo faxu, se přesouvají do on-line světa. Jako třeba naše baletní studio. Tam dochází dcera na výuku pro děti 3-5 let. A tentokrát během našeho berlínského lehkého lockdownu k mému překvapení přešlo taky na on-line výuku. Upřímně jsem byla zvědavá, jak tohle dopadne a celou dobu jsem se pak bavila.

Učitelka nás předem upozornila, že to s „tím“ neumí. Děti měly být na balet připravené u počítače na Zoomu převlečené už v baletním úboru. Laře jsem proto rozložila laptop v obýváku. Prvních pět minut se nešlo přihlásit, protože si baletka něco špatně nastavila v počítači. Pak se ladilo nastavení jejího mikrofonu. Dalších deset minut se následně kontrolovalo připojení a z počítače se stále ozývalo:

„Nevidím Stelu, kde je Stela?“

„A tamhle vidím Emilii a taky jejího bratra. Ano, všichni zdravíme bratra Emilie, ahoj!“

„A teď mi zmizela Lara, kde je Lara? Laro, nevidíme tě!“

„Tak jdem na to, sice jsme trochu času ztratili, ale dáme se do toho,“ spustila baletka, když se všechny děti konečně sešly a přestaly odcházet od počítače. Moje Lara vzala celou hodinu poměrně volně, protože si průběžně odbíhala do kuchyně k míse se sušenkami a cvičila pozice s jídlem v ruce.

Když jsem ji napomenula, že to by se při baletu dělat nemělo, tak mě poslala pryč s tím, že se přede mnou stydí. Přestala jsem vařit večeři a přesunula jsem se tedy z obýváku do ložnice. Po chvíli mě ale zase vyrušilo volání z obýváku. „Mami, paní učitelka tě chce!“ volala dcera.

„Můžete prosím posunout počítač,“ žádala mne baletka. „Přesouváme se totiž na zem, já pak děti nevidím, je třeba znovu namířit kameru.“ Přesunula jsem tedy počítač, ale mezitím se opět ztratila jedna ze členek souboru. „Ale, co se stalo, teď nevidím vůbec Emilii, Emilie, kde jsi? Emilia se asi omylem odpojila, nevadí, jedeme zatím dále.“

Lara mne tentokrát neposlala pryč, protože chtěla, abych ji při baletu najednou sledovala a začala volat i svého tatínka, který pracoval v ložnici. „Hezký, tak můžu jít zase pracovat?“ okomentoval můj muž a já zůstala jako divák sama.

Hodina byla konečně vcelku rozjetá, Lara se snažila. Odskočila jsem si jen pro něco do ložnice. V tom za mnou přiběhla dcera s tím, že se něco stalo, ale že ona nic neudělala a vůbec nesahala na počítač. Teda vlastně jen trošku.

Lara se prostě po 25 minutách sama odhlásila. Nikdo neví jak. Zpátky ji přihlásit se nám už bohužel nepovedlo.

Tolik tedy naše první on-line baletní hodina. Bylo to pro mě vlastně o dost náročnější, než dceru na balet zavést do jejího studia. Ale na druhou stranu jsem ráda, že se tentokrát kroužky aspoň trochu snaží jet dál. Je to v Berlíně dost revoluční, jak jsem psala v úvodu. V digitalizaci totiž Berlín, stejně jako celé Německo, oproti Česku a zbytku Evropy dosud výrazně zaostával. Neexistuje tu třeba běžné placení kartou v obchodech a v restauracích, je tu špatné pokrytí mobilním signálem, nefungující aplikace a podobně. Jen pro zajímavost, během prvního lockdownu neměl třeba můj syn v berlínské základní škole ani jednu jedinou on-line hodinu. A vrcholem technologie bylo, když si s ním jeho učitelka jednou týdně zatelefonovala.

Německo je prostě konzervativní země a v tomhle se to možná díky koroně trošku zlepší.

Na druhou stranu, čím víc aktivit se přesouvá na internet, tím víc si uvědomuju, jak moc mi chybí klasický svět s normální komunikací naživo s opravdovými lidmi! A jak moc doufám a těším se, až se zase vše vrátí k normálu.