Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Děti a sexuální výchova: Nečekejte, že za vás udělá osvětu škola

Info ikona
Sexualni vychova

Děti, sex, tělo a vztahy. Nečekejme, že za nás osvětu udělá škola, internet nebo kamarádi. Mluvme s dětmi o sexu a lásce sami a včas. Klidně už ve školce. Čím dřív se totiž začne, tím líp to půjde.

Kristina Komůrková | 12. 05. 2022

Miranda v nových dílech Sexu ve městě prožívá nejlepší sex svého života s genderově nevyhraněnou partnerkou. Třetí díl kultovního filmu Matrix nenatočili bratři Wachowští jako ty předchozí, ale sestry Wachowské. Před pár lety totiž oba prodělali operativní změnu pohlaví. V sexu se mažou škatulky, uznáváme právo gayů a leseb na vlastní rodiny a společenské klima konečně naznačuje, že sexuální nátlak a obtěžování už nejsou považovány za běžnou součást života a ten, kdo je provozuje, si zaslouží nulovou toleranci. 

Tabu padají, vnímání sexu a sexuality se mění. Co ale zůstává stejné: s dětmi se o sexu doma a ve škole bavíme pořád dost nesměle. 

Porno jako učebnice?

Nejvíc informací o sexu proto získávají od svých vrstevníků – kamarádů a spolužáků (34 %), následuje internet (29 %). V průzkumu, který v roce 2020 uskutečnila sexuoložka Petra Sejbalová a lékařka a autorka knih o sexualitě pro děti a dospívající Jana Martincová mezi 1655 respondenty, rodinu jako zdroj osvěty označilo jen 15 procent dotázaných. Sedm procent dětí čerpá informace z porna: alespoň jednou navštívilo pornostránky 55 procent dětí, některé z nich poprvé už v šesti letech. Sledování porna v útlém věku má přitom velmi problematické dopady. Za prvé si děti mohou myslet, že takhle vypadá sex i ve skutečnosti. Ještě horší je ale to, že podle statistik je u nich vyšší riziko stát se oběťmi sexuálních predátorů na sítích. Čím dřív začnou děti takové stránky navštěvovat, tím je riziko vyšší. Způsob, jakým sexuální agresoři s dětmi komunikují, jim totiž nepřipadá podezřelý a kontakt neukončí hned jako děti, které jsou pornem nedotčené. 

„Spousta rodičů si myslí, že rozhovor o sexu má přijít někdy před patnáctými narozeninami dítěte, ale to je pozdě. Děti jsou zvědavé a v tomto věku už mají spoustu informací od kamarádů nebo z internetu a porna,“ je přesvědčena lektorka Dagmar Krišová, která pro neziskovou organizaci Konsent připravila kurzy sexuální výchovy pro rodiče a učitele (více na www.konsent.cz). Také si nepředstavujte, že s dítětem sfouknete věci kolem sexu během jednoho posezení, kdy na něj všechno vychrlíte a máte splněno. Sex je téma, které by vás mělo provázet celou výchovou. A kdy začít?

Zapomeňte na čápy

Odpověď je jednoduchá: jakmile se dítě začne na tyhle věci ptát. Může to být klidně ve dvou, ve třech letech. Nevyhýbejte se odpovědím, odpovídejte popravdě, srozumitelně a přiměřeně jeho věku. A rozhodně vynechte historky o čápovi a vráně.

„Tyhle historky jsou pro dítě nebezpečné. Děti poznají, když jim rodiče neříkají pravdu. Jsou na to velmi citlivé. Pokud nedostanou vyčerpávající odpovědi, budou se ptát znovu, nejčastěji na internetu, kde během pár kliknutí mohou skončit na pornostránkách. Nebo s dotazem půjdou za kamarády, kde se s pohádkami o čápech můžou stát terčem posměchu. Byla by škoda mít takto láskyplné téma navždy spojené s tak negativní emocí,“ myslí si Jana Martincová, kterou k psaní knih o sexualitě pro děti a dospívající inspiroval vlastní syn, když se jí v pěti letech zeptal, jak se tatínkova buňka dostane mamince do bříška – jestli ji přenese v ruce, nebo jak. Žádná kniha s vhodným obrázkem, s jehož pomocí by mohla vše synovi vysvětlit, na trhu nebyla, a tak se rozhodla, že si ji napíše sama. Vznikla nejen knížka Jak děti přicházejí na svět, určená nejmenším, ale také portál babyonline.cz a publikace pro náctileté Co se od kamarádek nedozvíš a Desatero pro kluky. 

Rodičům radí propojit „sexuální výchovu“ v rodině s příběhem rodičů – vyprávět dětem o tom, kde se seznámili a jak žili předtím, než se jim narodily děti. Tak se pro děti stává příběh autentičtějším. Pokud se v tomhle tématu necítí komfortně a bojí se, že je dítě otázkami zaskočí, klidně si odpovědi na nejpravděpodobnější témata můžou připravit dopředu. 

Čím dřív na to přijde řeč, tím líp. Velkou výhodou školkového věku totiž je, že děti ještě neznají pocit trapnosti, takže rozhovor není zatížen studem a věci kolem těla, milování a vztahů lze probírat v příjemně zvídavé atmosféře. 

Proč neříkat pipinka

Na trhu je už i dostatek knížek, které vám při povídání mohou pomoci. Kromě výše zmíněných si k ruce můžete vzít třeba knížku Co to tam mám? nakladatelství Svojtka, určenou pro děti od čtyř let. Popisují se v ní rozdíly mezi pohlavími, erekce i sebeuspokojování. Mezi některými rodiči tahle kniha vyvolala pozdvižení, k němuž se přidalo i pár neosvícených sexuologů, kteří tvrdili, že pro tak malé děti se tolik otevřenosti nehodí. Jenže už předškoláci mají svou sexualitu. Zajímají se, jak se rodí děti, proč máma menstruuje a jestli ji to nebolí, objevují, že dotýkat se některých míst na těle spouští libé pocity. Až tak, že to je rodičům někdy nepříjemné. „Stimulaci pohlavních orgánů bychom dětem neměli zakazovat, ale je dobré jim v klidné atmosféře vysvětlit, že je rozdíl mezi soukromým a veřejným prostorem,“ radí Dagmar Krišová.

V knize se také dozvíte, proč bychom měli pohlavní orgány nazývat skutečnými názvy. Pindík a pipinka jsou roztomilá označení, ale stejně jako děti učíme, že tělo se skládá z hlavy, srdce či kostí, tak mezi nohama máme penis nebo vulvu. „V gynekologické poradně portálu Babyonline.cz se setkáváme s dotazy náctiletých, kteří neumějí popsat, co potřebují vědět, nebo to dokonce nejsou schopni vyjádřit slušně. Někteří z nich si myslí, že například vagina je sprosté slovo,“ popisuje svou zkušenost zakladatelka portálu Jana Martincová. 

Upřímně, v anatomii svého vlastního pohlavního orgánu tápe i dost dospělých žen. Přitom znát dobře svoje tělo včetně intimních partií, vědět, jak funguje, je jeden ze základních pilířů zdravého přístupu ke svému tělu.

Prosím, nesahat

Rodičovským tématem, které silně rezonuje i na sociálních sítích, je budování tělesné autonomie u malých dětí. Je nesmírně důležité, aby děti věděly, že jejich pohlavní orgány jsou intimní zóny, které spadají do soukromí a dotýkat se jich mohou v rámci hygieny jen rodiče, případně lékaři při vyšetření. Nikdy bychom neměli nutit děti k fyzickému kontaktu, do kterého se jim nechce. Bez výjimky. Věty typu „Dej babičce pusu!“, „Neodstrkuj mě a pomazli se se mnou“, „Proč se nechceš přitulit? To chceš, abych byla smutná?“ by měly zmizet z našeho repertoáru. Dáváme jimi totiž dítěti najevo, že nerespektujeme jeho tělesnou autonomii, naznačujeme, že nemá právo odmítat dotyk, učíme ho podléhat nátlaku a psychickému vydírání. Místo „Dej mi pusu!“ je lepší otázka: „Můžu ti dát pusu?“ A když zazní ne, přijmout to bez výčitek. 

Dagmar Krišová z organizace Konsent k tomu přidává: „Spousta dospělých má pocit, že na děti může sahat, pusinkovat je, ale děti někdy nebo od někoho nechtějí. Některé umějí říct ne, ale řada dospělých to nerespektuje. A jiné to neumějí, jen je z jejich výrazu poznat, že se jim to nelíbí. Jako rodiče bychom měli vnímat, co je dítěti nepříjemné, a zastat se ho. I před rodinou. Stejně tak je třeba děti učit, že i ony musejí respektovat, když ne řekne někdo jiný nebo když je vidět, že se druhému člověku kontakt nelíbí. Některé děti se rády objímají, jiné zase ne, to je potřeba dětem vysvětlovat od útlého dětství.“ 

U tříleťáka může tohle téma vypadat nevinně, ale představte si tu roztomilou copatou holčičku o šestnáct let později, až do ní nějaký týpek, co se jí líbí, bude hučet, ať nedělá ofuky, a že když neudělá to či ono, tak si bude myslet, že ho nemá ráda… Vklad v podobě včasného nastavení vlastních hranic a schopnosti stát si za nimi bude v té chvíli roven výhře ve Sportce.

Tabu ze sexu děláme my

Sex a vztahy jsou neodmyslitelnou součástí života. Stejně jako řešíme, aby naše děti měly zdravý vztah ke sportu, k jídlu, vzdělávaly se a našly si práci, která je bude bavit, měli bychom jim pomoci vybudovat si vztah ke svému tělu, připravit je na život ve vztazích, do kterých sex patří. Když se s dětmi bavíme o sexu upřímně, bez vytváření atmosféry tabu, budujeme vzájemný vztah důvěry. 

Dokud se nás dítě ptá, je to znamení, že nám důvěřuje. Jak děti rostou, bude povídání o sexu a věcech kolem vyžadovat stále erudovanější odpovědi a ještě větší citlivost a empatii. Například děti mezi osmi až dvanácti lety se často potýkají s obavami, zda jsou „normální“. Neshazujte jejich problémy, nedobírejte si je a nedělejte si legraci z prvních lásek a citů. To vede k jedinému – příště vám neřeknou nic. Když od vás získají upřímnou odpověď předanou s podporou a věcně, zvyšujete si šance, že si pro radu přijdou i příště. A to i v kritickém pubertálním věku. Jasně, asi se vám v tomhle období nebudou svěřovat se vším, ale když jim poteče do bot a budou tápat, přijdou si pro pomoc k vám.

Platí ovšem jednoduché pravidlo: pokud chcete, aby vám náctiletí naslouchali, musíte nejdřív naslouchat vy jim. Nebojte se přiznat, že něco nevíte a že si musíte informace zjistit. 

Nepředávejte mýty

Popřemýšlejte také o tom, jestli další generaci nepředáváte své zažité stereotypy a mýty. U větších dětí vám pomohou knížky, které jim můžete podsunout k přečtení. Jen si je přečtěte nejdřív vy, ať víte, co v nich je a o čem se pak spolu můžete bavit. 

„Získáte tím potřebné sebevědomí k hovorům i patřičnou slovní zásobu. Například u našich knížek se na rovinu přiznám, že jsou tak tematicky obsáhlé, že i já se při jejich tvorbě dozvěděla spoustu nového a zajímavého. Přitom se pořád setkávám s rodiči, kteří sami doma sexuální výchovou neprošli a tuto nevědomost šíří do dalších generací,“ říká lékařka a spisovatelka Jana Martincová, ale zároveň hned dodává, že na letopočtu narození nezáleží: její vlastní rodiče se narodili za první republiky, jako náctiletí prožili druhou světovou válku a hodnoty měli jasně srovnané. „Sexuální výchova pro ně byla součástí všeobecného vzdělání, které si dítě primárně odnáší z kruhu rodinného. Se svými dětmi – námi – si vybudovali vztah plný důvěry a respektu.“

Na školu se nespoléhejte

Odborníci každopádně radí nespoléhat se v sexuální osvětě na školu, že to vezme za vás. Výuka sexuální výchovy se totiž za dlouhé roky moc neposunula, zhusta jde pořád jen o poučení o ochraně před nežádoucím těhotenstvím nebo pohlavními nemocemi. 

Ač je sexuální výchova do osnov zařazená od prvního stupně, není jasně definováno, jak má vypadat. Ano, jsou tu školy se skvělými učitelkami a učiteli, kteří umějí dětem předat informace tak, aby je to zaujalo, a uvědomují si, že se hodně věcí změnilo. Většina škol ale na sex nahlíží jen jako nástroj reprodukce. Chybí základní informace, že sex je především intimita, potěšení a činnost, která v účastnících vyvolává příjemné pocity. 

Sexuální výchova by proto měla zasahovat mnohem širší oblast než jen ochranu před předčasným těhotenstvím nebo pohlavními nemocemi. V citlivém pubertálním období je potřeba děti provést změnami jejich těla, ubezpečit je, že různé city a tužby jsou naprosto normální, naučit je nastavovat si hranice a respektovat hranice druhých, bavit se o dobrovolném souhlasu.

Poslední snaha o modernizaci ze strany ministerstva školství tu byla před více než deseti lety za éry ministra Ondřeje Lišky. Zašla ale na úbytě poté, co se proti ní vzedmula vlna odporu ze strany konzervativních a náboženských kruhů, které v ní viděly propagaci promiskuity a „sexuálních úchylek“. Příručka pro učitele tak nakonec vydána nebyla. 

Čemu pomohl ferigate

„Od té doby ministerstvo školství tohle téma moc nevytahuje, veřejná debata neprobíhá. Vyučujícím chybějí kvalitně zpracované metodické materiály, na což se snažíme v Konsentu reagovat a v lednu jsme zveřejnili lekce věnující se souhlasu, sexuálnímu obtěžování, mýtům o sexu a pohlavních orgánech a pornografii. Kauza Dominika Feriho totiž loni odstartovala větší zájem škol o to, jak s dětmi mluvit o souhlasu a sexuálním obtěžování,“ říká lektorka Konsentu Dagmar Krišová. 

„Rodiče často spoléhají na školu, myslí si, že to udělá za ně. Ale největší zodpovědnost je na rodičích, jimž to dává obrovské pravomoci. Proč se jich vzdát a nechat sexuální výchovu na někom cizím?“ uzavírá Jana Martincová. Předat dětem informace o sexu, lásce a otázkách těla a zároveň jim dodat zdravé sebevědomí, připravit je na spletitost a nástrahy vztahů podle ní není snadná cesta. Ale stojí za to se na ni vydat. 

Zdroj: Petra Sejbalová, Jana Martincová, Dagmar Krišová, Babyonline.cz