Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Dítě, rodiče, společnost a coming out

Ve filmu Já, Simon je vtipně vylíčena situace, kdy se heterosexuální děti přiznávají rodičům ke své orientaci. Absurdní scéna, která ovšem přesně vystihuje obtíže, kterým musí čelit ten, kdo se vyrovnává se svojí menšinovou sexuální orientací (ve zkratce LGBT). Na jedné straně stojí člověk, který svou sexuální orientaci řeší, na straně druhé rodina a nejbližší okolí a to vše v prostředí společnosti, ve které žijeme.

Anonymous | 26. 09. 2018

Menšinová orientace a pocit méněcennosti

Málokdo má to štěstí, že se jeho rodiče dokáží vcítit do psychického rozpoložení jedince s homosexuální orientací. Takové případy samozřejmě existují, zdrojem problémů jsou ovšem ony případy, kde to tak hladce neprobíhá.

Sexuální orientaci určuje pud, a tudíž sama příroda. To, že se ocitne v menšinovém postavení oproti společnosti, směřuje k tomu, že je pociťována jako nevhodná a je tedy zdrojem pocitů méněcennosti a vlastního selhání. Tato přesvědčení pramení ze společenských, kolektivních hodnot, které se tím staví na roveň přírodním instinktům, tedy něčemu, co z principu nelze změnit vlastní vůlí, a co lze maximálně nějakým vhodným způsobem začlenit do naší osobnosti.

psychologie

Rodina a diktát vnitřní autority

Tato kolektivní přesvědčení se předávají výchovou a jsou vždy znovu potvrzována všeobecným názorem na to, co je dobré a co nikoli. V psychice jednotlivce se postupně usadí v podobě vnitřní autority. Ta směrem k vnější společnosti chrání naše dobré mravy, spořádanou a nijak nevybočující morálku. Její psychologická, a tím pádem skutečná podstata ovšem spočívá v tom, že pro nás (nebo spíše za nás) interpretuje a hodnotí okolní svět a nás samotné pomocí vnějších hledisek. Schraňuje celý soubor názorů, mínění i předsudků, které jsou nekriticky přejímány jako obecné pravdy světa kolem nás. Za touto zdí již nezbývá mnoho prostoru pro rozvoj té psychické funkce, která je zodpovědná za utváření vlastního hodnotového systému, a sice citu. Vždyť si to představte! Naše milované dítě zápasí se svou jinakostí a jediné, co z této vnitřní autority vypadne, je zvolání “a co na řeknou lidé?!?”. Její zvrácenost a sobectví je evidentní, neboť to, co řeknou lidé, je pro ni důležitější než jejich nejbližší.

Společnost a společenské normy jako měřítko sebehodnoty?

Systém vnitřní autority určující, co je pro nás dobré a co nikoli, způsobuje, že pocit sebehodnoty odvozujeme z vnějšího světa. Z toho, co si myslí nebo řeknou druzí, co říká většina, která je ovšem ovlivněna stejnou vnitřní autoritou. Sebepotvrzující se většina vítězí.

Společenské předsudky můžeme zaznamenat například v aktuálně probíhající diskusi o sňatcích homosexuálů. Racionalistická či konzervativní hlediska se sdružují do různorodých skupin a vždy použijí argument o významu tradiční rodiny a ohrožení, které by pro takovou tradiční rodinu svazek homosexuálů znamenal. Co naplat, že takové ohrožení může přijít jen tehdy, je-li jeden z manželů homosexuál.

A tak v místech, odkud lze jedině čerpat lidské hodnoty a morálku, tedy z našeho srdce, není nic než levná kolektivní náhražka ve smyslu “mělo by se”, “je přeci správné” či “v Bibli je ale psáno”. A nic víc! Ti, co nejvíce křičí (potrefené husy) přímo ukazují buď na svou latentní orientaci či na nesnášenlivost obecně, která je lecčím, jen ne civilizovanou hodnotou.

gay

Odkud se všechen ten odpor vlastně bere?

Lidská psychika je založena na celosti, která v sobě zahrnuje oba póly dvojic protikladů. Chci versus nechci. Líbí versus nelíbí. Většinou si ovšem nejsme této protikladnosti vědomi a subjektivně věříme, že jen jeden pól je správný (ten jemuž věříme). Druhý pól pak zůstává ukryt v našem nevědomí, díky čemuž můžeme dál v klidu věřit ve vlastní objektivitu. Zkoumáme-li odpor analytickým postupem, vždy dojdeme k něčemu, co se vynořuje v našem vlastním nitru a čeho se tolik bojíme! Právě tím, že si sami u sebe tuto skutečnost neuvědomujeme (odtud pojem nevědomí), je tento odpor přenášen na druhé lidi. Jen málokdo se doopravdy zamyslí, proč vlastně k něčemu pociťuje takovou averzi či odpor, zatímco někdo jiný třeba ne. Je prostě jednodušší schovat se i se svou vlastní nejistotou za určitý vnější názorový systém, než se vystavit důsledné sebereflexi. Dogmatismus je vždy nepovedenou záplatou na vlastní nejistotu.

Výsledkem jsou předsudky, že kluk s klukem, nebo holka s holkou, kteří se na ulici drží za ruku, jsou cosi podivného, přičemž u heterosexuální dvojice se nad něčím podobným ani nepozastavíme. Při bližším pohledu najdeme za těmito pohnutkami vytěsnění vlastních instinktivních sil, které rovněž nesplňují nároky obecné morálky. Podle sebe, soudím Tebe. Nic víc, nic míň.

Coming out jako reakce na kolektivní dogma

Na odporu, averzi, stejně jako na náklonnosti nenajdeme mnoho individuálního. Jedná se o pocity, které se týkají nás všech a jsou tudíž kolektivní. Na jedné straně pak stojí konzervativní a místy až fanatický postoj, který je postaven na obecných pravdách bez jakékoli osobní zkušenosti, na straně druhé potom jedinec plný obav a nejistoty co se sebou. Na coming out je tudíž možno nahlížet i na jako veskrze kolektivní záležitost. Jako na reakci, která pramení z aktuální situace a nálady ve společnosti. Až odpadne kolektivní odpor vůči menšinám, přirozeně zmizí i téma coming outu.

lesbian

Strachu vstříc!

Strach člověk nepřekoná žádným jiným způsobem, než se mu postaví čelem. Nakonec zjistíme, že všechny neblahé pocity a zdroje nočních můr, nás neměly v plánu zničit, ale naopak nám umožnit, donutit nás, se postavit sama za sebe. Jedná se o výzvu, z jejíhož překonání plyne značná vnitřní odolnost a stabilita. Nakonec, nikdo jiný za nás náš život žít nebude, a toto platí obecně pro jakýkoliv pocit strachu!

Ale nenechme se zmást - pohled, že za vše zlé mohou jen ti druzí plní nesnášenlivosti, neplatí ani tady. Dostáváme se tím totiž k hlubokým lidským hodnotám. K otázce lásky a svobody jednotlivce. Hodnotám, které nelze nikde vyčíst, ale lze je jen zakusit ve svém srdci. Je nám lidem dáno, bohužel či bohudík, že získáváme zkušenosti jen pomocí zkušenosti s vlastní rozporuplnou a protikladnou povahou. Abych mohl pro sebe určit, co je pro mě hezké, musím poznat to ošklivé. Láska a nenávist. Odvěký souboj dobra a zla. Zůstává otázkou, na jakou stranu se každý z nás postaví. Jsme odsouzeni ke svobodě, jak řekl Jean-Paul Sartre. Ke svobodě ve vlastním úsudku a možnosti se svobodně rozhodovat.

Související články

Životní styl
Chcete více cestovat? Zjistěte, jak na to, s těmito šesti instagramovými profily

Chcete více cestovat? Zjistěte, jak na to, s těmito šesti instagramovými profily

Životní styl
5 nejoblíbenějších princezen světa: Milované pro svůj vliv, dobročinnost, módní styl a královské postavení

5 nejoblíbenějších princezen světa: Milované pro svůj vliv, dobročinnost, módní styl a královské postavení

Životní styl
Zdravě, chutně i dietně: Vyzkoušejte skvělé, nevšední recepty na letní grilování bez výčitek

Zdravě, chutně i dietně: Vyzkoušejte skvělé, nevšední recepty na letní grilování bez výčitek

Životní styl
Nejlepší menstruační pomůcky podle redakce Marianne: Víme, které stojí za vyzkoušení

Nejlepší menstruační pomůcky podle redakce Marianne: Víme, které stojí za vyzkoušení