Glosa Lucie Zídkové: Ty nejlepší věci se dějí, když je (moc) nechcete

Nejnovějším příkladem jsou rajčata, která mi stále ještě vesele dozrávají ve dvou nádobách na balkoně. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdybych někdy nějaká rajčata vysadila. nic takového se nestalo. Původně jsme tam se synem vyseli hrášky. Ty nám uschly, když jsme na začátku prázdnin byli pryč. Sklidila jsem nepoživatelné tvrdé kuličky (z nichž ale budou skvělá semínka na příští rok - aniž bych chtěla!), odumřelé rostlinky jsem vytrhala a chvíli se nedělo nic. Hlínu jsem přestala zalévat - kdo by taky zaléval prázdné truhlíky?Jenže najednou se v nich začalo něco zelenat. Chvíli jsem si myslela, že to jsou slunečnice, které nám do truhlíků často „sadí“ ptáci. Krmíme je slunečnicovým semínkem a už mnohokrát jsem pozorovala, že některá semena sezobnou, ale s jinými popoletí na truhlík a pečlivě ho zobákem zaklovou do zeminy. Dělají to hlavně brhlíci, asi je evoluce naučila tvořit si tímhle způsobem úrodu pro další rok. Tohle ale nevypadalo na slunečnici. Když byla rostlinka asi deset centimetrů vysoká, nebylo pochyb: je to rajče. A vedle další a další, celkem asi osm rostlin. Kde se tu vzaly? Nakonec jsme to rozklíčovali: jsou to semínka ze zbytků rajčat, které někdo vyhodil do kompostu za naším panelákem. Kompostér je to velice chytrý, dole má otvor, z nějž si každý může nabrat hlínu, která se mezitím v dolních vrstvách z kuchyňského odpadu vytvořila. A přesně to jsme na jaře udělali. Nevím, kterému sousedovi jsme za úrodu vděčni, ale faktem je, že když jsem se dřív několikrát pokoušela rajčata vypěstovat, skončilo to jedním nedomrlým plodem, a teď jsou keříky obsypané a postupně sklízíme už od konce srpna. Můj vesmír očividně nejlíp funguje, když nechci.

 Stalo se to i s mou milovanou prací, novinařinou. Celé dětství mě bavilo psát, pořád jsem si něco tvořila do šuplíku, ale vůbec mě nenapadlo, že bych se psaním mohla živit. Po vysoké jsem tedy šla učit češtinu pro cizince, ale nějak to nebylo ono. Tehdejší přítel to vycítil: „No a co by tě nejvíc bavilo dělat?“ zeptal se mě. „Psát do novin,“ odpověděla jsem, „ale nevystudovala jsem žurnalistiku, takže to nejde.“ „A které noviny by ti nejvíc sedly?“ „Lidovky, ale to je naprostá utopie, vždyť nemám žádné zkušenosti,“ vzdorovala jsem. „Kašli na zkušenosti a zavolej tam. Prostě se zeptej, jestli nemají nějaké volné místo.“ A já jsem zavolala a oni volné místo měli. Zůstala jsem tam skoro dvacet let. U některých věcí dokonce ani není nutné nechtít, stačí je nechat plynout (říká se tomu i vyhnít, ale proč mluvit tak ošklivě o strategii, která přináší tak skvělé výsledky). Třeba učení dětí různým věcem: spát celou noc, psát nebo plavat. Asijské kultury založené na drilu by se mnou asi nesouhlasily, ale mně se osvědčilo prostě počkat. Nutit děti zvládat tyhle milníky, protože „už by měly“, určitě může přinést výsledky. Jenže to stojí energii, která se dá věnovat něčemu lepšímu. Když si počkáte, stane se totéž, jen bez prudy a stresu. Jen tedy teď nevím, jak příští jaro naložit s těmi našimi truhlíky. Když si zase vezmu hlínu z kompostu, dokážu nechtít, aby z ní něco vyrostlo? ©

Mohlo by se vám líbit

Glosa: Pijte matchu, cvičte pilates a buďte skvělá máma! Na Instagramu se rodí nový toxický trend

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Ty nejlepší věci se dějí, když je (moc) nechcete“ v čísle 10/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.