Když jsme Aniku přivezli domů z porodnice, skončila nám etapa, kdy mě musel neustále někdo odněkud zvedat a začala nám etapa, kdy mě museli neustále odněkud zvedat dva lidé.
Anika se zapojila do života a všechno bylo najednou viděno její optikou, protože příroda a intuice to umí říct líp, než kdejaká příručka nebo ten, kdo neúnavně zásobuje radami. Jediné, co jsme měli na paměti bylo, abychom náš život přizpůsobili, ale od základu neměnili, a abychom všichni tři měli řád. Ostatně k tomu mě (ON) vede už léta, protože je systematik, který čte návody a (JÁ) jsem člověk od přírody nesystematický, který návody nečte. Jednak proto, že mě to zdržuje a jednak proto, že se při ovládání přístrojů řídím svým vlastním pocitem.
ON: Zapínala jsi robotický vysavač?
JÁ: Ne, to už tak bylo.
Anika se směje na světla na stropě, na sebe v zrcadle, přestože zatím neví, že se směje na sebe, na fixační polštářek a když slyší hlas Petra Vichnara ve sportovních zprávách (třeba bude excelovat v nějaké sportovní disciplíně).
S nedůvěrou sleduje kachničky ve vaně a mě, když ji před spaním zpívám ukolébavku. Ta ostatně nebyla pozitivně přijata ani mezi dospělými.
TATÍNEK na BABIČKU: Řekněte jí to Vy, protože je to Vaše dcera.
BABIČKA na MĚ: Ivanko a nechtěla bys jí raději namalovat nějaký pěkný obrázek?
Řehtá se, když tancujeme. Vzhledem k tomu, že máme půl domu proskleného, myslím, že za sebou zanecháváme rozpačitý dojem. Do tance se zapojily také dvě návštěvy, pán ze služby doručování potravin a v tahu všeobecné euforie i babička.
BABIČKA: Ale pusť mi tam něco normálního, třeba jive.
Rituály jí evidentně svědčí, podle hudby ze Lvího krále pozná, že přišel čas na večerní koupání, masáž, krmení a uspávání. Já ale popravdě potřebuji následujících dvanáct hodin, abych song Hakuna Matata dostala z hlavy. Naše personalisované playlisty na Spotify jsou momentálně veřejně nepoužitelné. Tatínkovo made for you naprosto zruinovalo Five Little Ducks.
Babička se odmítla zapojit do písní v anglickém jazyce, a tak přišla s Chvátám, chvátám nemám chvíli klid. Kterou vytlačuji z hlavy těch dalších dvanáct hodin.
Anika už spí skoro celou noc, což považuji za kombinaci vyslyšených motliteb a mých spacích genů.
Nerada se nosí. Nejspíš na ni dolehla tíha informce, že dosáhla horních hranic ve všech vývojových tabulkách.
Úvodní nadšení z toho, že se směje, když slyší hlas Petra Vichnara ve sportovních zprávách, protože bude výjimečná v nějaké sportovní disciplíně, vystřídala obava v jaké.
S babičkou do odvolání nemluvím za prohlášení, že by to mohla být druhá Fibingerová a uplatnit se v hodu koulí.
KOLEMJDOUCÍ na procházce: Můžu se podívat? To je krásný chlapeček.
JÁ: To je holčička.
KOLEMJDOUCÍ: Nevadí.
Anika objevuje svět a mě zase baví pohádky. A to nejen proto, že v nich nakonec všechno dobře dopadne. Taky proto, že je mi v jejich společnosti bezpečně. Stejně jako ve společnosti Aniky.
