Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

Jak otec ovlivnil vaše partnerské vztahy?

Info ikona
Dítě

Když se dospělé ženy baví o muži svého života, obvykle hovoří o manželovi, příteli nebo bájném princi na bílém koni. Mužem jejich života byl, je a bude někdo zcela jiný – otec. A to dokonce i tehdy, když v jejich životě téměř nebyl, a tím spíš, když ho třeba nenávidí. Jeho role je tím ještě silnější.

Promotion
Promotion
Martin Zikmund | 3. 02. 2021

"Až budu velká, vezmu si tatínka za muže a budeme spolu mít krásnej dům! Ale kde budeš bydlet ty, maminko?“ řekla kdysi doslova jedna tříletá holčička Daně Holubové, známé české psychoanalytičce. Freud tento zcela běžný, i když ne vždy verbalizovaný, jev popisuje jako Elektřin konflikt. Dochází k němu mezi 3. a 6. rokem, v tzv. falickém stadiu vývoje. Na rozdíl od jeho obdoby u chlapečků, oidipovského konfliktu, podle něj však nikdy není zcela vyřešen. Zkrátka a jednoduše, v té střapaté dlouhovlasé hlavičce se jednoho dne zrodí myšlenka na to, být svému tatínkovi partnerkou. Ta plyne z hlubší a nevědomé identifikace se s maminkou, respektive modelem, který pro dceru představuje. Právě v období, kdy děti rozpoznávají rozdíly mezi pohlavími a začínají poprvé objevovat svou sexualitu, se totiž do jejich mozečků jednou provždy zapisuje, jaké to je, žít v partnerství a mít blízký vztah s ženou, respektive mužem. Jestliže je tedy z genetického hlediska otec dárcem poloviny chromozomů, což z něj z definice dělá osobu poměrně dosti významnou, z toho psychologického i terapeutického hlediska hraje otec v případě holčiček úlohu ještě mnohem podstatnější.

Co je „normální“?

Otec je pro dívky mužem s velkým M. Pro některé, bohužel pro jejich partnerské vztahy, i v dospělosti. Obvykle představuje první osobu mužského pohlaví, která o holčičku nějakým způsobem pečuje, chrání ji, podporuje ji a věnuje jí svou pozornost. Právě otec bývá tím etalonem, ať už pozitivním, nebo negativním, se kterým žena bude všechny své partnery obvykle převážně nevědomě srovnávat. Někdy, když je otec často pryč nebo se nevyskytuje vůbec, může tuhle roli zastat i dědeček, strýček, výrazněji starší bratr a v minulosti třeba i kmotr. Tatínek má ale to výsadní postavení, že je mužem, ke kterému pociťuje maminka, se kterou se holčička snaží identifikovat, silné milostné pouto (nebo taky ne) a chová se k němu zcela odlišně než k ostatním mužům (nebo taky ne).

To, jak se k sobě maminka a tatínek chovají, když je dceři mezi 3 až 6 lety, pak výrazně formuje její budoucí partnerské vztahy a to, co je ve vztahu „normální“. Pokud je tou dobou tatínek pořád v práci a maminka je na všechno sama, je „normální“ mít partnera, co pořád jen pracuje a nemá na mě čas. Pokud je tou dobou tatínek vždy brzy doma, přichází s kyticí v ruce, maminku obejme a políbí, je „normální“ mít láskyplného partnera, který svou lásku dává najevo květinami, objímáním a polibky. Pokud je tatínek alkoholik, přijde ožralý domů, na maminku řve a pak ji uhodí, je „normální“ mít partnera, který pije, moc na mě nedbá, a ještě mě sem tam zmlátí. Staří Římané tomu říkali exempla trahunt neboli příklady táhnou. Profesor Alan Kazdin, slavný dětský psychoterapeut z Yale University, tomu říká modeling neboli učení se chování následováním svého modelu – rodičů. Vztahové chování se totiž učíme v dětství právě od rodičů, abychom se pak v partnerském vztahu mohli už chovat plně automaticky a nevědomě a mohli se soustředit na jiné věci než takové banality, jak s partnerem mluvíme, jak si dělíme mezi sebou péči o děti a jestli se vůbec respektujeme a třeba i máme rádi.

Info ikona
Dítě

Když se řekne „tatínkování“

Tatínci však zastávají i další důležitou roli, která už plyne jen ze vztahu otec – dcera. Profesorka Mia Leijssen z KU Leuven ji nazývá „tatínkováním“. To však paradoxně nemusí nutně souviset jen s postavou otce, dokonce i single matky jsou často schopné tuto roli zastat. O co jde? Zatímco „maminkování“ vidí Leijssen v láskyplném opečovávání, chlácholení, bezpodmínečném přijímání, starostlivosti, hlazení atd. – zkrátka v tom, jak obvykle kojící matka přistupuje ke svému miminku –, tatínkování vnímá spíše jako pevný opěrný bod ve světě dítěte. Jakýsi bezpečný a bezpodmínečně přijímající přístav v náručí toho obrovského silného muže – otce, který dítěti poskytuje, a to symbolicky i fyzicky, ochranu i podporu a někdy ho i trochu postrkuje k podstupování rizika, větší samostatnosti. No a když se něco pokazí, tak dítě učí si z toho „zas tak moc nedělat“ a jít to zkusit znovu. Zkrátka učí dceru „čelit novým výzvám“, jak se dnes často dočtete na LinkedInu v profilech lidí, které vyhodili z práce.

Jeho role je však i restriktivní, protože on bývá tím přísnějším, kdo určuje dítěti pravidla a jasné a pevné hranice, tolik důležité pro pocit bezpečí nezbytný pro zdravý rozvoj dítěte. Ovšem ne každý tatínek tohle dokáže a ve svém dítěti probouzí. Když je zejména v raném dětství tatínkování dobře pokryto, vyrůstají z dětí sebevědomí lidé se zdravým přístupem k riziku, zodpovědností i schopností se oklepat v případě, že někde na životní cestě upadnou a třeba jim i teče trocha té krve. V kontextu dnešní doby je však třeba zdůraznit, že o dostatečné nasycenosti tatínkování nerozhoduje rodič, ale dítě. A to ve věku, kdy není schopné formulovat to, že mu něco chybí. Navíc, aby tato role mohla být nasycena, musí její zastánce, obvykle otec, s dítětem dostatečně často být, a to nejen fyzicky, ale v dnešní době zejména psychicky.

O otcích, kteří nejsou

Právě dostatečná přítomnost je u otců odvěkým problémem. Zejména v době, kdy je matka na mateřské „dovolené“ a otec rodinu živí. A co se děje, když otec z pohledu dítěte zcela chybí? Britský rodinný a dětský terapeut Edward Kruk popisuje, že častěji dochází k problémům se sebevědomím i sebepojetím, problémům v chování, rozvoji substančních závislostí (alkohol, cigarety, drogy), horším výsledkům ve škole, zvýšené kriminalitě, častějším případům týrání a pohlavního zneužívání, mnohem horšímu psychickému a fyzickému zdraví, výrazně vyšší promiskuitě i pravděpodobnosti těhotenství do 20 let věku. Problém je, že jeho konstatování není názorem či osobní zkušeností, ale shrnutím desítek vědeckých studií.

S otcem v ložnici

Otcové navíc hrají zcela klíčovou roli v sexuálním životě svých dcer. Profesor Masaki Mori z Tokyo University Graduate School of Medicine třeba zjistil, že už u žaček na prvním stupni základní školy hraje vztah s otcem zásadní roli pro jejich sebevědomí a projevy ženskosti. Čím více péče a ochrany dívky od svého otce v dětství dostávají, tím jsou sebevědomější a svobodněji projevují svoji ženskost. V dospělosti však (ne)přítomnost otce výrazným způsobem ovlivňuje i sexuální chování žen. Danielle DelPrioreSarah Hill z Texas Christian University kupříkladu zjistily, že už pouhá vzpomínka dospělé ženy na to, jak moc jí v dětství tatínek chyběl (ať už fyzicky, či svou mentální přítomností), vede k tomu, že v krátké době poté projeví vůči muži v blízkosti výrazně intimnější chování, a to jak emocionální, tak sexuální. A co hůř, jak ukázala další studie, hodnotí toho samého muže jako výrazně sexuálně přitažlivějšího. Ženy, kterým v dětství tatínek hodně chyběl nebo žily třeba jen s matkou, a často na to vzpomínají či myslí, se tak zamilovávají do mužů, kteří by je jinak nezajímali, a mnohem dříve a rychleji s nimi končívají ve vztazích i v posteli.

Info ikona
Dítě

Když rodič není ideální

Pro situaci, kdy malá holčička, teď už dospělá žena, zjišťuje, že její otec rozhodně nebyl ideální a že ve spoustě výše řečených úloh měl větší či menší rezervy a že tam pro ni prostě nebyl tak často, jak potřebovala, psychologie používá jedno zajímavé označení – normální. Je to prostě bolístka z dětství, se kterou teď žijete a se kterou buď budete chtít něco dělat a nějak se s ní vyrovnat, anebo pro vás vlastně není až tak zatěžující, protože jste třeba v životě našly někoho komplementárního do vaší definice normy. Důležité je si však uvědomit, že otec byl, je a bude mužem vašeho života a že snahy s ním nemluvit, zapomenout na něj nebo dělat, že neexistuje, to nijak nezmění.

Přesto existuje jeden postup, který pomáhá vyrovnat se s tím, že váš otec, a třeba ani matka, nebyli zrovna „ideální“ – pokusit se nahlédnout na to, že každé dítě, a tedy i vy, jste si ideálního rodiče zasloužili, a odtruchlit si, že jste ho zrovna vy, bohužel, neměli. Je to první cesta k odpuštění, odpuštění hlavně sobě. Protože chyby rodičů si ve věku 3 až 6 let klade za vinu především dítě samotné, a stejně jako s domácí „normou“ partnerského chování s nimi pak dospívá a nese si je v nevědomí, až dokud je nezmění. A změna je vždy možná, jak říkával kanadský psychiatr Eric Berne, který právě tato „životní schémata“ pojmenoval.

O autorovi:

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion