Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Jak vybudovat dospělý vztah s rodiči?

Info ikona
Jak vybudovat dospělý vztah s rodiči?

Nevadí, že vám bylo osmnáct před více než osmnácti lety a že už sami dávno máte vlastní rodinu. Pro své rodiče stále zůstáváte dětmi. Jak se z komunikace nastavené stylem „Jen já vím, co je pro tebe nejlepší“ konečně dostat na úroveň dvou dospělých rovnoprávných lidí?

Martin Zikmund | 13. 10. 2020

"Nebude ti takhle venku ziminka? A tady jsem ti ještě připravila s sebou nějaké jídlo, abys mi neumřela hlady!“ Věty, na kterých je vidět spousta starosti, péče a rodičovské lásky, nás mnohdy dokážou rozžhavit doběla, zejména pokud nám je třeba čtyřicet. Také už byste konečně chtěli mít dospělý vztah s rodiči?

Děti, které přestaly být dětmi

Mým klientům z řad novopečených rodičů občas říkávám, že narozením dětí vstoupili se svým partnerem do celoživotního vztahu, který už ani rozvod nerozdělí. Z muže a ženy se totiž stali otcem a matkou, což jsou role, které budeme v tom nejlepším možném případě zastávat až nadosmrti. Z toho ovšem logicky vyplývá, že i naše děti budou už navždy našimi dětmi.

Jenže není dítě jako dítě. Osmiměsíční kojenec vyžaduje od rodičů jiný přístup než osmiletý školák a my, více či méně dospělí, potřebujeme od rodičů jiný přístup, než když nám bylo osm. Bohužel, jako by to pro řadu rodičů nebylo z nějakého důvodu úplně možné. A tak ti šťastnější z nás uvíznou na přístupu z dob, kdy jim bylo osmnáct až dvacet let, jen už nemusí nutně hlásit, kdy přijdou domů, ani že někam v pořádku dorazili. Ovšem velká část dospělých to má ještě horší. V očích rodičů zůstávají někdy mezi osmým až osmnáctým rokem, a tak se stále průběžně dozvídají, co by měli či neměli dělat, jak by měli či neměli mluvit a jaký pozitivní či negativní vliv na ně mají přátelé, způsob stravování, filmy či fakt, že chodí pozdě spát.

Jakkoli to může být otravné, řekněme si na rovinu: velká část našich rodičů nedělá něco podobného jen proto, aby nás naštvala, a dokonce ani proto, že by si v tom našla jakýsi zvrácený koníček. Věty v úvodu článku jsou především projevem starosti a lásky. Bohužel by ale byly adekvátní ve zcela jiném věku. Je to podobné, jako by velkému školákovi někdo chtěl dát na spaní „dudu“ a před spaním ho nechal odříhnout.

Vývoj osobnosti

Vývojová psychologie popisuje několik fází vývoje osobnosti. Ty přicházejí spolu s věkem a jejich (ne)výhodou je, že žádná nejde takříkajíc přeskočit. A tak se postupně učíme důvěřovat světu, stáváme se autonomními, objevujeme svou vlastní iniciativu a nejrůznější schopnosti a dovednosti, abychom si došli až k nalezení vlastní identity. Zatímco za dob Erika Eriksona začínala tato fáze už někdy ve dvanácti a končila kolem devatenáctého roku věku, kdy už měli lidé v 60. letech minulého století běžně vlastní práci, bydlení, a dokonce i děti, dnes tato fáze vesele pokračuje klidně až do čtyřiceti.

Fáze individuace

„Kdo jsem a kým mohu být?“ To je, oč tu běží. Fáze takzvané individuace slouží k tomu, abychom očistili svoje JÁ od nánosů toho, co od nás chtěli naši rodiče, ale také třeba učitelé nebo trenéři. Právě během ní dochází k unikátnímu fenoménu, kdy rodiče postupně zjišťují, že mají doma toho největšího „spratka“ pod sluncem, zatímco děti paradoxně objevují hloubku neštěstí, které je postihlo díky tomu, že vyfasovali zrovna ty nejhorší/nejblbější/nejtrapnější/nejoldschoolovější rodiče na světě. Jakkoli náročná může tato fáze pro obě zúčastněné strany být, bez její existence by bylo pro dítě extrémně těžké odejít z kouzelného světa vždy plných ledniček, hotových večeří, samočistícího a samožehlícího oblečení, navrch s elektřinou, vodou, topením a bydlením neomezeně zdarma. A stejně tak by i rodiče umírali strachy o svého milovaného chlapečka/holčičku pokaždé, když by už dvě hodiny v kuse netušili, kde zrovna je, co dělá a jestli je dostatečně teple oblečený. Někdy však fáze „bouřlivé puberty“ nemá příležitost proběhnout, stejně jako nedojde na vymezení vůči rodičům. To může být problém.

Rodič je pro malé děti něco jako bůh. Mnohdy doslova, jak popsal německý kněz a psycholog Karl Frielingsdorf. Naše představy o bohu a boží spravedlnosti totiž nebezpečně korelují s chováním rodičů během našeho dětství. V pubertě se však dítě stává jaksi „ateistou“, a to mnohdy opět doslova. Najednou už rodič není ten bezchybný, vševědoucí, všemohoucí a vždy rady si vědoucí, ale začíná mít nebezpečně lidské vlastnosti. Minimálně se s vámi pere o koupelnu a záchod. „Zlidštění“ rodiče je tak prvním krokem k dospělému vztahu s rodiči. Vztahu, kdy už spolu nebudeme jednat na úrovni rodič–dítě, ale na úrovni dospělý–dospělý.

Ti, kteří však ve fázi individuace nestrhnou pomyslný most mezi rodičem a dítětem, to budou mít těžší. A je vcelku jedno, zda to je proto, že do fáze individuace ještě nedospěli, nebo proto, že rodiče z nějakého důvodu odmítají přetržení této staré vazby. Přitom prodlužování vazby rodič–dítě je vyčerpávající i pro samotné rodiče. S rodičovskou rolí se totiž pojí obrovská míra zodpovědnosti, třeba za to, aby vám nebyla zima, nebo abyste neumřeli hlady. I mnozí rodiče tak nový dospělý vztah rádi uvítají. Důležité je, aby měli dostatek času si ho užít, než se role dětí a rodičů v závěru jejich života zcela přehodí.

Tak jako každý vztah, i vztah s rodiči vyžaduje od obou stran dlouhodobé úsilí při jeho budování. Pokud nebudete budovat vztah na úrovni dospělý–dospělý, zůstane vám jen ten již vybudovaný, tedy rodič–dítě. Postupně ale skomírá a stává se nefunkčním, protože rodiče už svou božsky rodičovskou roli dále neplní a obvykle nám dávají všechno, jen ne to, co bychom potřebovali. A to, co bychom opravdu potřebovali, zase z mnohých důvodů jako by snad ani nechtěli slyšet. Proč? Inu proto, že oni přece celý náš život vědí, „co je pro nás nejlepší“!

Bez ohledu na naše představy o tom, co by rodiče všechno měli dělat jinak, bude potřeba začít u sebe. Jenže to vyžaduje mnohem víc než jen zlidštění rodičů. Vyžaduje to jejich pochopení, tedy empatii směrem k nim. Porozumění tomu, proč dělali některé věci tak, jak je dělali. Proč nám pokaždé cpou s sebou zbytky od oběda a štangli salámu, jako bychom si neuměli jídlo opatřit sami? Proč mají tendence radit nám ve výchově dětí a proč s námi jednají tak, jak jednají? S empatií a pochopením někdy přijde i odpuštění. Protože každé dítě má právo na pomyslného ideálního rodiče. Ne každé ho však dostane. Zejména dospělé děti alkoholiků by mohly vyprávět, natož pak děti, které jeden z rodičů opustil.

Po pochopení a případném odpuštění často musí přijít ještě jeden důležitý krok – přijetí. A to nejen přijetí toho, že se k vám stále chovají jako k dítěti, ale přijetí pravdy mnohem bolestnější, že už jsou prostě staří. Stárnutí je totiž projevem lidskosti. To, že naši rodiče jednoho dne zemřou a že u těch starších z nás to nemusí ani moc dlouho trvat, je totiž pro řadu z nás krokem vůbec nejtěžším. Jenže právě tento krok nám mnohdy umožní vykročit ze zaběhlých vzorců chování.

Nové vzorce chování se starými lidmi

Německý filozof Eckhart Tolle kdysi napsal, že až si budete připadat osvícení, měli byste si zajet na návštěvu ke svým rodičům. Změnit staré vzorce chování totiž vůbec není jednoduché. Čím starší ty vzorce jsou, tím je to těžší. Takže ano, změnit chování k rodičům je vůbec to nejtěžší. Zejména když se dlouhodobě drží na čelních příčkách pomyslného žebříčku „Lidé, kteří mě dokážou během deseti sekund neskutečně vytočit.“ Obvykle s nimi soutěží už jen partner a děti.

Co dělat? Až příště pojedete na návštěvu k rodičům, zkuste se na chvilku zastavit, než jim skočíte na nějaké víceméně automatizované chování, které vás ZASE rozčílí. Zamyslete se nad tím, proč to asi dělají. A jak se v tom cítíte. Když bude vhodná konstelace hvězd a Jupiter ve Vodnáři, zkuste jim říct: „Když tohle říkáš, připadám si tak a tak a není mi v tom dobře. Pak zbytečně vyjedu, což mě mrzí.“ Hodně štěstí.

Vztahům s rodiči se věnujeme i v poslední epizodě podcastu DŮVĚRNĚ S MARIANNE. Poslechnout si ji můžete na marianne.cz/podcasty, Spotify, Apple Podcast nebo Youtube.

Info ikona
Důvěrně s Marianne