Život se opět vrací do normálu. Restaurace jsou otevřené, kadeřnické salóny vítají staronové zákazníky a dokonce můžeme zavítat i do divadla nebo kina. Najdou se ale lidé, kteří rychlou změnu pravidel nedokážou s úsměvem akceptovat. Propadli totiž jeskynnímu syndromu.
Od ledna jsme napjatě sledovali počty nakažených koronavirem a věřili, že číslo bude klesat. Neklesalo. A tak jsme upadli do tvrdého lockdownu, který neumožňoval překročit hranice okresu, natož kraje. Zvykli jsme si na home office, na pravidelné videohovory s rodinou a přáteli, a namísto chození do obchodů jsme využívali donáškové služby. Teď, po několika měsících domácího života, konečně přišel vymodlený návrat do normálu. Úleva či pocit štěstí ale nepřichází. Mnoho lidí totiž bojuje s tzv. jeskynním syndromem, tedy neschopností opustit izolaci a vykročit vstříc postpandemickému životu.
Odborníci hovoří o tom, že lidé s příznaky jeskynního syndromu můžeme rozdělit do dvou táborů. Do první skupiny patří lidé, kteří si v loňském roce zvykli na tzv. „nový normál“. Práce z domova jim přinesla mnoho benefitů, dvoumetrové rozestupy na veřejnosti jim dělaly větší radost než dříve natěsnané fronty v supermarketech a videohovory vnímali jako skvělou možnost, jak se udržet v kontaktu s lidmi, na kterých jim záleží. Je pravděpodobné, že do této skupiny patří především introverti a extrovertní introverti, kteří ani za normálních okolností nepotřebují být v obklopení přátel nebo kolegů. Přesto v současné chvíli zažívají úzkostné pocity a nedokážou se z onoho zmiňovaného „nového normálu“ vymanit. Najednou cítí tlak společnosti, aby trávili volná odpoledne na zahrádkách restaurací, viděli se s přáteli a dohnali všechno, co jim lockdownová doba vzala. Co naplat, že by nejraději zůstali ve svém domově, pustili si další díl seriálu a vylepšovali recept na domácí kváskový chléb.
Zároveň se můžeme setkat s druhým typem lidí, pro které je charakteristický strach. Tito lidé se stále nemohou zbavit strachu z doposud málo poznané nemoci, a tak se dobrovolně vyhýbají společenským setkáním, velkým nákupům nebo klábosení se sousedkou přes plot. Doslova si tvoří svou jeskyni, ze které vycházejí jenom v nejnutnějších případech. A pokud vyjdou, pečlivě nasadí respirátor, hygienické rukavice a vyzbrojí se dezinfekčním gelem.
Patříte k lidem, kteří si na karanténu a introvertní způsob života zvykli? Děsí vás představa diáře přeplněného společenskými událostmi? Stydíte se odmítnout pozvánku na akci, na kterou se všichni těší? Pak vás pravděpodobně potěší, že byste s návratem do normálního života neměli pospíchat. Zkuste se po malých krůčcích otrkávat s postpandemickým životem, netlačte na pilu a namísto velkých večírků si dopřejte pouze odpolední sedánek s kamarádkami. Nenechte se strhnout davovým šílenstvím a raději si společenský kontakt dávkujte po malých kapičkách. Pokud budete mít pocit, že lítáte z jedné schůzky na druhou, trávíte večery na akcích a nemáte volné víkendy, bez výčitek si naordinujte několik dnů odpočinku a ryze introvertních koníčků.
Samozřejmě se může stát, že svůj domov nechcete opustit ze strachu z nákazy. I v tomto případě platí, že byste na sebe neměli naléhat a nutit se do věcí, které jsou vám proti srsti. „Zkuste se pohybovat svým vlastním tempem. Nejprve se zbavte strachu, neporovnávejte se s tím, co dokážou ostatní, ale buďte ochotní podniknout malé kroky k překročení své komfortní zóny, abyste se dostali do další fáze,“ radí neuropsycholog Sanam Hafeez a dodává, že byste se v první řadě měli setkávat s lidmi, kterým důvěřujete a víte, že vás nemohou nakazit.
