Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

„Jsem na mateřské a v práci nikoho nezajímám,“ říká mnoho žen, které jsou doma s dětmi. Patříte mezi ně?

Info ikona
Mateřská

Ženy dnes matkami nutně být nemusejí, ale chtějí. A pro svoje děti jsou ochotné strpět cokoli. Začíná to fyzickou bolestí a pokračuje únavou, každodenními výčitkami svědomí až k trvalému snížení společenského statusu a nízkému důchodu. Opravdu vyzrálá společnost by na to neměla hřešit, ale spíše hledat způsoby, jak matkám život zlepšit. Protože tím ve výsledku zlepší sebe. Proč je to v Česku stále tak těžké?

Promotion
Promotion
Hana Trojánková Biriczová | 22. 07. 2021

Zůstaň s ním, jak nejdéle to půjde,“ špitla mi po dvou skleničkách vína nizozemská kolegyně, aby ji ostatní okolo našeho stolu na zahrádce bruselské restaurace neslyšeli. 

Prstem mi ukazovala na břicho a na mého syna v něm. Předtím se svěřila, jak ji trápí, že svoje děti viděla celý den jen první čtyři měsíce jejich života a potom až během pandemie. Bylo jí lehce přes čtyřicet, platila za respektovanou odbornici, vedla oddělení ve významné instituci Evropské unie a celkově vypadala, že si žije svůj „eurosen“. Šťastně ale nezněla. Já čekala první dítě v šestatřiceti a chystala se po několika měsících z pracovní stáže domů. 

V rozmezí pár dnů a vzdálenosti devět set kilometrů jsem se dostala z jednoho extrému do druhého. V Bruselu funguje ten tzv. francouzský, ve kterém je standardní starat se o novorozence prvních pár měsíců (mateřská je zde 15 týdnů), potom dát mimino do jeslí zvaných creches, které jsou otevřené i jedenáct hodin denně, a vrátit se na plný úvazek. V Belgii bych byla se svým rokem považovaná za exotku, do české statistiky, podle které je v domácí péči 94 % dětí mladších tří let, což je nejvíce z celé EU, jsem se svým rozhodnutím ale taky nepasovala. 

Můj nadřízený na mě hleděl nevěřícně, protože myslel, že se prostě vrátím tak nejdřív za pět let. Z práce jsem tak odcházela s velmi smíšenými pocity. Jak to, že na Západě není mateřství stejně hodnotné jako profesní výkon a dostatečné odvody do ekonomiky? Jak to, že rodičovství v Česku umí ženy zaklít do vysokých věží z plínek, špinavého nádobí a deprese, ze kterých se velmi těžko slézá zpátky mezi lidi? A co přesně, panebože, dělají matky, které se o děti starají samy, nedosáhnou na sociální podporu státu, nemohou si pracovní dobu namodelovat podle potřeb a pro jistotu nemají ani kam umístit svoje malé děti, aby vůbec mohly pracovat?

Trendy sliby vs. realita

Český systém mateřské a rodičovské je na rozdíl od toho belgického benevolentní a časově flexibilní. Pro ženy, které se chtějí naplno věnovat výhradně svým dětem klidně až čtyři roky, je to opravdu dar z nebes. 

Teoreticky ale zdejší nastavení nabízí ideální řešení i pro ty, které se chtějí doma starat o dítě jeden, dva nebo i tři roky, ale zároveň si přejí nevypadnout ze své profese, ať už z finančních, kariérních, nebo jiných důvodů. Jenže opravdu jen teoreticky. Volba délky mateřské a rodičovské nebo výše čerpání finančního příspěvku tady totiž není provázána s dostupnou a garantovanou předškolní péčí pro děti mladší tří let. Což třeba můj zkušený šéf dobře věděl, a tak se mým bažením po práci nenechal vyvést z míry. Takových bláznivých prvorodiček už určitě viděl.

V oficiálních vládních i firemních dokumentech o rovných příležitostech se přitom ne­ustále objevuje trendy sousloví „sladění pracovního a osobního života“. Podniky v jeho duchu s pečujícími rodiči nezpřetrhají vztahy a nabídnou jim malý úvazek, aby zůstali v kontaktu s kolegy i oborem. Dovolí zaměstnancům a zaměstnankyním přizpůsobit si pracovní dobu nebo třeba místo výkonu práce, zřídí dětské koutky, dětské skupiny nebo rovnou „family friendly“ pracovní prostředí. To v českém překladu znamená, že si miminko v nosítku či kočárku vezmete s sebou do kanceláře a nikdo na vás nekouká, jako byste právě s AK-47 prostřílela košík koťátek. 

A takoví zaměstnavatelé opravdu existují! „Mám to s prací úplně super,“ napsala mi matka dvou synů – tříletého a tříměsíčního –, která se i během rodičovské podílí na výzkumném projektu. Jenže podobných zkušeností je pořád žalostně málo. Na částečný úvazek v Česku pracuje jen pětina všech žen, v Nizozemí skoro tři čtvrtě. Krátké úvazky sice neřeší obecný nedostatek žen ve vedoucích pozicích, protože ty se (zatím) nenosí nikde na světě, ale právě Nizozemkám se daří pracovat třeba jako soudkyně a zároveň mít v pátek volno

Vydírající zaměstnavatel

Velmi špatnou zkušenost má třeba Daniela (jméno bylo redakcí změněno), která po pěti letech péče o dvě dcery našla místo v jednom známém internetovém obchodě v oddělení PR. Před rodičovskou byla velmi úspěšná accountka v reklamní agentuře, ale teď se chtěla vypracovat na nákupčí módy, které se věnovala i teoreticky během studia na filozofické fakultě. Vydržela tam půl roku. 

„Nestíhala jsem vyzvedávat děti ze školky, a tak jsem nadřízenou požádala o zkrácení pracovní doby, klidně jen o půl hodiny nebo hodinu. Řekla mi, že mám smůlu, že by to potom chtěl každý. Firma ale v rámci „sladění pracovního a osobního života“ nabízela zaměstnancům jiný benefit – na pracoviště si mohou brát svého psa. Daniela psa neměla, a tak nakonec dala raději výpověď.

Moje další respondentka, Hana, o svoje původní místo přijít nechtěla. „Když se můj návrat začal komplikovat, chtěla jsem napsat velmi emotivní e-mail, ale nakonec jsem se rozhodla vyčkat a doufat, že za dobu, než se vrátím zpět, se věci obrátí,“ říká a dodává, že se kvůli synovi rozhodla prodloužit rodičovskou, protože na plný úvazek si chce počkat do jeho dvou let. 

„Snažím se udržet dobré a dlouho budované vztahy, ale realita matek ve vyšších pozicích s malými dětmi mě zaskočila. Na papíře jsem rádoby chráněná pracovním právem, ale ve skutečnosti jsem v nevýhodě, pokud není zaměstnavatel empatický a ochotný vyjít mi vstříc. A kolik takových je? Mateřství přece není kariérní černý puntík, kvůli kterému musím udělat „pět račích“ zpátky na startovní čáru,“ odkazuje na oblíbenou hru Honzo, vstávej.“  

Výrazně pomoci by mohlo právě to poetické „slaďování“. Podle loňského výzkumu neziskovky Aperio nepružné nastavení pracovních podmínek matky malých dětí znevýhodňuje ze všeho nejvíce, protože nemohou zajistit péči o ně v době, kdy jsou v práci, ale také jim nedovoluje ucházet se o pozice adekvátní jejich zkušenostem. 

Ministerstvo práce a sociálních věcí motivuje firmy k většímu využívání flexibilních forem práce, jako je home office, kratší úvazky nebo sdílená pracovní místa, odbornými workshopy nebo informačními videi s příklady dobré praxe. Zároveň přiznává, že „zásadní vliv na zavádění prorodinných opatření“ mají právě zaměstnavatelé. Obecně spíš záleží na konkrétních lidech, kteří sedí na personálním. Ohánět se zákoníkem práce před nadřízenými, se kterými se matky malých dětí logicky snaží mít dobré vztahy, je složité a lidsky nepříjemné.

Ticho po pěšině

Třiatřicetiletá Daniela ví, jaké to je, když se vás nadřízený v původní práci snaží zbavit, aniž by musel platit odstupné. „Odmítl se mnou včas řešit můj návrat a potom mi nebral telefony. Už bych to snad i vzdala, ostatně přesně takhle jedna moje kolegyně radši sama odešla, ale peníze jsme potřebovali a hnala mě taky asi nějaká moje vnitřní důstojnost. Ta mi říkala, ať si stojím za tím, na co mám právo. Poslední měsíc jsem svému šéfovi volala klidně desetkrát za sebou, než mi to konečně vzal, už opravdu hodně vytočený. Asi nečekal, že se nenechám zastrašit a že mi nebude trapně,“ popisuje Daniela nejtěžší rozhovor, jaký kdy vedla. 

„Tvrdil mi, že v agentuře žádnou práci nemá. Fajn, říkám mu, ale je to tvoje zákonná povinnost, pokud ji neumíš splnit, tak mi musíš dát výpověď a odstupné. Zmohl se jen na „to jsem si o tobě nemyslel, že jsi taková“. Daniela zavolala do společnosti Aperio a nastudovala si, co udělat, aby ji nadřízený nemohl vyhodit kvůli překážce ze strany zaměstnance, tedy bez nároku na odstupné. „Dokonce jsme požádali kamaráda právníka, aby mě do práce v den mého nástupu po rodičovské dovolené doprovodil, i když jsem neměla dohodnutou konkrétní pozici, na kterou jsem se vracela. Nakonec mi pár dnů předtím zavolala asistentka bývalého nadřízeného, že se mnou chce podepsat výpověď.“

Ticho po pěšině je oblíbená taktika nekorektních zaměstnavatelů nebo těch, co problémy neradi „řeší“. Ale i hledání nové práce je oříšek. „ Při jednom pohovoru mi na férovku řekli, že vezmou raději mladého svobodného muže,“ řekla mi osmatřicetiletá Marie. 

Od plínek rovnou na pracák

Rozdíl mezi mzdami bezdětných žen a mužů se pohybuje průměrně okolo 15 procent. U žen a mužů se dvěma dětmi je to potom víc než dvojnásobek. Podle studie Aleny Bičákové a Kláry Kalíškové se ale téměř 30 % žen s dvouletými a 60 % žen s tříletými dětmi stává bezprostředně po ukončení rodičovské dovolené nezaměstnanými, což by se podle českých zákonů vůbec nemělo dít. „U žen s tříletým dítětem je vznik nezaměstnanosti pravděpodobně způsoben ztrátou nároku na návrat do předchozího zaměstnání. U žen s dětmi mladšími ale vysoký podíl žen nezaměstnaných ihned po rodičovské dovolené zpochybňuje faktickou funkčnost ochranné doby pro návrat do předchozího zaměstnání,“ píší.

Zůstat doma ještě několik dalších roků si i po maximální rodičovské přeje sedmatřicetiletá Renata ze Zlína, která nyní čeká druhé dítě. S manželem vybudovali na jižní Moravě dva úspěšné obchody se zdravou výživou, které se v době narození první dcery podařilo prodat a jejímu muži se nastartovala kariéra profesionálního kouče. „Celý život jsem jela na výkon, studovala jsem, pak jsme si založili podnikání a ještě ve třiceti jsem si nedovedla představit, že budu mít děti. Rodiče mě celé mládí připravovali na kariéru, ale nikdy se mnou nemluvili o tom, že bych se měla stát i matkou,“ vypráví. „Porodila jsem a plánovala, jak budu pracovat i vychovávat za pochodu. Trvalo mi rok, možná spíš dva, než jsem se úplně srovnala s tím, že to vlastně vůbec nechci, a že se budu věnovat svojí dceři. Ve vtipu říkám, že makám na tom, aby za třicet let nepotřebovala služby mého manžela. Jenže i on moje rozhodnutí nesl dost těžce,“ dodává Renata. Za dlouhý „rodičák“ je velmi vděčná. „Na druhou stranu každou chvíli čekám, že to nějaký blbec zruší. Ten ekonomický rozdíl mezi námi a západní Evropou je opravdu hodně silný.“ Shodou okolností se Renaty švagrová vdala do Belgie, kde i pracuje. „Svoje děti dala v pár měsících do jeslí. Bohužel jsou tam takto zacyklení – obrovská hypotéka, leasing na auto, všechno je neuvěřitelně drahé, takže pracovat musejí oba partneři. Jenže i belgická společnost je nastavená hodnotově úplně jinak. Ženy tam prostě chodí do práce, i když před pár týdny porodily. A tečka.“ Pro Renatu je situace její švagrové nepředstavitelná. „Děti si prý zvyknou. Tuhle formulku úplně nesnáším. Nedokázala bych takhle žít a možná bych se kvůli tomu i rozvedla,“ říká přesvědčeně.

Jak z toho všeho ven? Budou volby. Věnujme tedy pozornost tomu, jak situaci matek na pracovním trhu chtějí řešit naši političtí zastupitelé a zastupitelky. Právě jim musíme připomínat, že bez matek je za chvíli nebude mít kdo volit. Tak ať si nás koukají předcházet.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion