„Ty taky nemáš s nikým slitování!“ tuhle větu už jste možná někdy slyšela, byť se třeba netýkala vás samotných. Jenže s nikým znamená ani se sebou. Přitom právě mít se sebou slitování je pro spokojený život to nejdůležitější. V době sociálních sítí a neustálého tlaku okolí ale také to nejtěžší. Co je to sebesoucit a proč byste se o něj měla začít zajímat?
Moderní psychologie definuje soucit jako projev empatie, tedy schopnost vcítit se do druhého člověka, doplněný o důležitý aspekt nutkání udělat něco pro to, abychom druhému ulevili. Pokud vidíte malé dítě, co se právě vybouralo na kole, teče mu krev z kolene a pláče, empatie vám pomůže pochopit, proč pláče. Že se teď asi chudák cítí hrozně, dost možná je v šoku, třeba ho i něco bolí a tak dále. Při pociťování soucitu budete mít navíc ještě silné nutkání běžet za ním, zeptat se ho, jestli je v pořádku.
Pocítit soucit vůči ostatním, zejména malým dětem, nám jde obvykle snadno. Proč? Pokud ostatní předvedou svou zranitelnost, což děti ukazují, my se cítíme dostatečně bezpečně (a „nezranitelní“). Právě tento pocit bezpečí je z pohledu fungování mozku klíčový pro to, aby se mohl ke slovu dostat i čelní mozkový lalok, kde máme lokalizovánu schopnost empatie. Pokud nám někdo projeví svou zranitelnost, třeba tím, že ukáže svou nedokonalost či bezradnost, dokážeme si ho, a to doslova, připustit mnohem blíž k tělu. Pokud se však bude tvářit jako superman a nasadí poker face, nic z toho se nestane. Bude pro nás, spíš nevědomě, nebezpečný a neumožní pocítit empatii ani soucit. On nebo ona si ve stejnou dobu bude dost pravděpodobně pro sebe říkat: „A zase mi nikdo s ničím nepomůže, a na všechno musím být sám/sama“. Ostatně podobné scénky se často přehrávají nejen s cizími lidmi, že.
Obecně však platí, že dokážeme snáze soucítit s těmi, které osobně známe, zejména s blízkými přáteli. O nich už obvykle víme, že nejsou dokonalí, ale my je přesto, nebo někdy i právě proto, máme rádi. No jo, ale co my? Dokážeme si přiznat sami před sebou svoji zranitelnost nebo nedokonalost? Není nedokonalost spíš chybou, za kterou se sami káráme? Pro někoho třeba ne. A co když se nám úplně nepovede třeba make-up, účes nebo sladit outfit tak, jak bychom si přáli, protože jsme prostě neměli čas? Ani tehdy sami sebe nekáráme? Nikdy? Jak možná začínáte tušit, pociťovat soucit vůči sobě není snadné. Zejména pokud vaši rodiče nebyli zrovna dokonalí, tedy nereagovali dostatečně soucitně na vaše bolístky, přičemž míru dostatečnosti stanovila vaše dětská představa, kterou neměli rodiče šanci uhádnout, ani pokud se jmenovali Josef a Marie.
Proč se vlastně zajímat o soucit se sebou? Vůči ostatním obvykle pociťujeme soucit tehdy, když nám dají dostatečně najevo, že si procházejí něčím těžkým, že něco třeba ne zrovna optimálně zvládají, něco je bolí, něco je trápí, jsou třeba zoufalí. Všechny tyhle pocity zažívá každý jeden z nás a každý se s nimi vyrovnává po svém. Někdo se svěří přátelům, někdo rodině, někdo kolegům v práci, někdo si zajde za psychoterapeutem, někdo to v sobě dusí a někdo veškeré problémy sám před sebou popře. Jenže tou „instancí prvního kontaktu“ můžeme být my sami. Protože značnou část trápení si ve finále působíme také my sami. Spadnout z kola a rozbít si koleno je jedna věc, to je objektivní realita. Říkat si: „To bude určitě zlomené, oprava kola bude drahá, teď budu měsíc kulhat a už nikdy nesednu na kolo!“ je ale věc druhá. Ostatně už Hans Selye, v Praze vystudovaný lékař a otec moderní psychosomatické medicíny, s oblibou říkával: „To, co nás zabíjí, není stres, ale naše reakce na něj!“ A právě v té reakci nám projev sebesoucitu dokáže velmi pomoci.
Vraťme se ale k dítěti, co spadlo z kola – v roli nezaujatého pozorovatele vnímáme, že to asi nebude až taková tragédie. Bolest a šok dítěte však nijak nerozporujeme, ba naopak obvykle to bývá první, na co reagujeme a co dítěti potvrzujeme. „Ty ses asi leknul, viď? Bolí tě ta noha?“ Něco podobného často zaznívá, než dítě vezmeme do náručí a nohu pofoukáme, aby už tolik nebolela. Co kdybyste se příště, až utrpíte zase nějaký pád a třeba i nějakou tu ránu, zachovali sami k sobě jako k tomu dítěti? Co kdybyste sami sobě řekli to, co byste směřovali své nejlepší kamarádce nebo kamarádovi, kdyby si procházeli tím samým? Asi jim neřeknete: „Ty jsi ale blbá, stejně si za to můžeš sama! Kdybys byla taková či maková, tak by se ti to nikdy nestalo!“ Vůči sobě ale tahle slova bohužel velmi často volíme, že?
No jo, ono se to řekne – co kdyby. Ale jak na to?! Americká psycholožka Kristin Neff, v současné době také docentka na University of Texas at Austin, tématu sebesoucitu věnovala celou svou vědeckou kariéru. Nejlepší rada, kterou má Kristin Neff pro lidi, kteří se chtějí naučit sebesoucitu, je použít zmíněný trik s nejlepším přítelem – cítit soucit vůči někomu blízkému je totiž pro nás výrazně snazší. A navíc nám to pomáhá získat trochu i odstup, což při zaplavení emocemi není na škodu. V rukávu má ale i další triky.
Předně nebojujte s bolestí ani negativními pocity. Za dítětem taky obvykle nepřijdete se slovy: „Vůbec nic se nestalo, nebreč, nebolí to, koukej vstávat!“ Naopak, bolest a utrpení jsou normální součástí života. A když je ve svém životě připustíme, bude se nám na třeba kole jezdit mnohem snáz, než když „nebudeme smět spadnout“. A ano, může se stát, že vám bude chvíli třeba ještě hůř. Tomuhle fenoménu se říká zpětný tah, což je termín, který používají hasiči pro situaci, kdy přijedou hasit požár uvnitř budovy, otevřou dveře a kyslík, který se tam dostane, pomůže plamenům hořet. Hasičům ty otevřené dveře ale později pomůžou požár rychleji uhasit, než kdyby dveře zůstaly zavřené. Tento fenomén Kristin Neff přičítá tomu, že v okamžiku, kdy projevíme sami sobě v těžké situaci soucit a bezpodmínečnou lásku a přijetí, vyhřeznou na povrch minulé situace, kdy tomu tak nebylo. Takže se v danou chvíli mohou kromě čerstvé bolístky hojit i starší rány.
„Je jaká je, tak mi náhle padla do klína, ani černá, ani blondýna, někdy tak a jindy taková,“ začíná jedna z písní Karla Gotta. I vy jste takoví, jací jste. Není třeba se v těžkých chvílích nijak hodnotit. Mnohem lepší je pozorovat sami sebe, svoje pocity a přemýšlet nad tím, co můžete změnit, a co ne. A také co případně můžete v danou chvíli udělat. Prožívat to, co je tady a teď, připustit si, že to není jednoduché, že vám v tom třeba není dobře, a sami sebe opečovat. Ještě dřív a třeba i ještě lépe, než když případně dostanete podporu od svých blízkých. Anebo můžete začít vyjmenovávat všechno, co jste pokazili, co už nejde změnit a co už nikdy nebude takové jako dřív. Jen vám pak asi nebude o moc líp
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
