KLÁRA KOTÁBOVÁ: Na dítě není nikdy pozdě

Janá má syny na prahu puberty a já jsem tak nějak žila s pocitem, že právě tyto věci v sobě má vyřešené. Evidentně jsem se pletla. Nejen ona, ale ani já a podle reakcí ani další ženy v naší skupině jasno stále nemáme. A dá se k takovému životnímu kroku vůbec přistupovat pragmaticky?

Když mi malá Ema přistála ve zprávě, nestačila jsem se divit. Jakože to je vtip? Vždyť není apríl? Nebo se na podzim aprílem lidé vyvádějí z konceptu proto, aby nevyšli ze cviku? Pogratulovala jsem, vyčetla, že jsem o těhotenství nic nevěděla a dozvěděla se, že z pochopitelných důvodů bylo těhotenství tajeno do poslední chvíle. I proto, že hodně žen ve věku 45 plus vědí, že pokoušet se o miminko, otěhotnět a donosit ho, je téměř zázrakem. Takže obavy a utajování skutečnosti je na místě. Protože jak Jana podotkla: „Nechtěla jsem poslouchat, kdyby něco nevyšlo, že jsem měla mít rozum a že jsem si o předčasný porod, komplikace apod, koledovala. Znám lidi a chtěla jsem si odžít čekání i strach sama se sebou. Se svým novým partnerem.“

Tohle vysvětlení chápu. Stejně jako to, že se rozhodla pro miminko v době, kdy většina českých žen začíná přistupovat na to, že už je rodičovství nečeká, lékaři graviditu v tomto věku nedoporučují, protože ji považují za rizikovou, v neposlední řadě se některé z vrstevnic začínají prát s menopauzou.

Nikdy by mě totiž nenapadlo říci jí, že dělá chybu, že své dceři nebude stačit, protože ta, až bude v pubertě, bude její maminka v důchodu. No a co? Myslí na něco takového muži, když si v padesáti pořizují vlastní vnuky? Moc ne, že… Takže úvahy na téma, že je žena na dítě od nějakého věku moc stará – ty zkrátka neberu. Navíc vím, že člověk je starý jen tak, jak se sám cítí. A právě my s Janou jsme průkopnice názoru, že mentálně se cítíme na pětadvacet, jen tělo trochu okorává. Ale s mentalitou pětadvacítky zase ne tak rychle, že.

Překvapivě nejen mě, ale i ostatní holky z našeho vlákna přinutila Emička k zamyšlení. Šly bychom znovu do toho? Do oteklých nohou, refluxu, dvaceti kilogramů navíc, které na prahu padesátky shodit už nebude žádná radost? Do nocí, kdy se nevyspíte, rán, kdy budete místo ženy připomínat zombíka? Vyměnily bychom bezstarostné zahalekání směrem k dětským pokojíčkům: „Za půl hodiny jedeme na víkend k babičce, sbalte si vše potřebné“, za jednodenní přípravy, aby s sebou miminko mělo vše pro svůj zdravý vývoj potřebné? Plus vyváření domácích kašiček, čištění všech povrchů, vědomí, že sice budete mít Emičku, ale v následujících deseti letech jediný volný, líný chcete li, den?

Překvapivé je, že jsme se shodly všechny, že ano. Což je dobrá zpráva pro všechny škarohlídy, kteří tvrdí, že ženy děti mít v dnešní době nechtějí. Ona to tak nebude pravda. Z diskuze vedené několik dní dlouho do noci totiž vyšlo, že jsou jiné důvody, proč ženy po pětačtyřicítce nerodí, než rozhodnutí ženy, že si chce konečně užívat. Muž, se kterým měla děti předchozí totiž zdárně plodí děti jinde, mladší muži se vázat nechtějí, případně netouží k péči o miminko se svou láskou přihodit výchovu dvou rozjívených teenagerů… To se pak těžko plní v hloubi duše zasunuté sny. Anebo taky máte štěstí a potkáte někoho, kdo s vámi absolvuje ještě jednou tu nejdůležitější životní cestu…

Jak to máte vy? Chcete ještě přispět kvalitními geny ke zvýšení české populace, nebo už ne? Váš názor nás zajímá.