KLÁRA KOTÁBOVÁ: Nebojte se výzev

Všechny Husákovy děti přesně ví, o čem mluvím. Byly jsme totiž vychovány v duchu několika úsloví: „Hlavně nevyčnívej, snaž se zapadnout, myslíš si, že o tvoje názory fakt někdo stojí?“

Jak si s takovým batohem podceňování poradit? Buď přijmete jako fakt, že za nic nestojíte, že pro lidstvo nejste přínosem, nebo si v hlavě přerovnáte myšlenkové pochody. A to tak, že konečně pochopíte, že výše uvedené vám rodiče do hlavy vtloukali jen proto, že se o vás ve své době, kdy bylo na místě nevyčnívat, zkrátka jen báli. Ale doba se změnila: V roce 2021 je třeba uchopit poselství takových vět trochu jinak.

Čím víc se vás lidé budou snažit podrazit, srazit a přistřihnout vám křídla (a fakt nezkoumejte jejich pohnutky, protože ty jsou jejich problémem), zkuste zatnout zuby a vybojovat pro sebe to, co si po takových slovech zasloužíte. Není totiž důležité to, co si o vás myslí ostatní, ale to, jak máte zaškatulkovanou sebe samu.

Vezmu li to na svém příkladu, kdybych věřila tomu, co jsem slýchávala doma:

1. Nikdy bych nepsala, protože jsem úplně blbá a nikdy se tomu nikdo z naší rodiny nevěnoval, takže bych měla přestat hloupě snít a namísto toho bych si začala hledat místo v perfektní účtárně jako specialistka na excelovské tabulky.

2. Nikdy bych si neodbarvila vlasy. V naší rodině se holky zásadně nebarví, nelíčí. Co na tom, že vnitřně touží po tom líbit se? Tohle pravidlo nastolil můj děda v roce 1945, kdy rozšlapal babičce makeup od Američanů. A bylo vymalováno.

3. Nikdy bych nebyla vdaná: Kdo by mě taky chtěl, že?

4. Nikdy bych neviděla jiné moře než Středozemní. Kam bych jezdila, když všude je to stejné a cikády všude tak hrozně řvou.

5. Nikdy bych se nezačala otužovat – to už opravdu hraničí s psychickou poruchou.

6. Nikdy bych nenašla sílu měnit věci podle svého – měla bych být, jako hodná holka, spokojená s tím, co mám. A žít s vděčností, že nic lepšího na mě, průměrnou holku, stejně nečeká.

Nejspíš to znáte také. V životě jste mnoho výzev překonala, protože kdyby tomu tak nebylo, nebyla byste dnes tím, kým jste a tam, kde jste. Navíc jste se s nimi poprala, aniž byste vůbec věděla, že výzvy přijímáte a překonáváte. Zkrátka jste jen chtěla zkusit v životě něco nového, jedinečného. Něco, co vám dává smysl. A většinou to dopadlo tak, jak jste chtěla, jak jste potřebovala, jak jste si vysnila.

Stačí se jen nadechnout a udělat první krok. Krok do neznáma. Může být náročný, já se párkrát na svých životních cestách také zranila, ale i ty rány, které během života utržíte, jsou přesným dokladem toho, že žijete. Nebo, jak tvrdí indiáni, jediná jistota je změna.

Tak na změnách pracujte, neumetejte si příliš životní cestu, protože dalším indiánským pravidlem je to, že na konci Cesty by mělo být lidské tělo i duše zjizvené. Jen ten, kdo prošel životem v bojích dokáže ocenit to, čím si prochází ostatní.

Krásný nový rok.