Klára Kotábová v karanténě, den čtvrtý: Musím se psem. Okamžitě!
Jsou dny, kdy mě výše uvedená činnost baví víc, pak takové, kdy méně. Faktem je, že teď se o Atynku přetahujeme všechny, až má nožičky ušoupané. Cokoliv je totiž lepší, než sedět doma a karanténovat. Takže venčíme. Chudáka psa, který o to ale vůbec nestojí.
Nikdy by mě nenapadlo, že já, povaleč kavárenský, budu nucena udělat coming out následujícího ražení: Pohyb mi fakt chybí. Chci mít svých aspoň deset tisíc kroků denně, volnost pohybu. A najednou – není. Je pravda, že bydlíme u obory, takže denně z okna vídám hloučky lidí, kteří vyrážejí v rámci karantény na procházku. Tu jich jde pět, tu osm, kolem nich pobíhají děti, psi, batohy cinkají. A my nechodíme nikam. Až do zbláznění. Fakt nejsem závistivá bába, která sleduje, co se děje v ulici, ale tomuto moc nerozumím. Tak máme být snad zavření doma, eliminovat kontakt s ostatními, nebo to špatně vnímám? Já se vídám s dětmi, jednou za tři, čtyři dny vyrazím pro rohlíky, protože zatím je z čeho žít. Až nebude, třeba už budu mít roušku, třeba se situace změní, zatím jsem se ale rozhodla, že se vídat s nikým nebudeme. Tečka.
Jak to tedy u nás doma vypadá dnes? Dcery se nudí, už ani nejásají, že nemusí do školy, po kamarádech se jim stýská. Já po telefonu nabírám rozhovory, astroskopy, zkrátka se snažím pracovat, do toho mají holky pořád hlad. To nejspíš zajídají emocionální stres. Zásoby čokoládových tyčinek došly. Za to tedy můžu hlavně já, ale dokud nejsem natažena na skřipec a nucena přiznat se, proč to dělat, že…. Z obývacího pokoje je herna badmintonu, z ložnice gymnastický sál. Ještě pár dní a budou mi skákat po hlavě. Chápu, jak se musí cítit, když přišly o pravidelné hodiny tělocviku i tréninky. Nakonec jsme to vymyslely tak, že největší obětí karantény je naše líná staffordí slečna Atynka. Chodí na procházky, co hodinu. Myslím, že o něčem takovém naše madam ještě donedávna snila, teď má pocit, že je týrána. Obejít blok se železnou pravidelností se jí totiž dost zajídá. Jednou jde s Viki, jindy se mnou, poté s Aničkou nebo Bárou a zase dokola. Donedávna dokonce, když zaslechla zvuk cinkající karabiny na vodítku, běžela radostně ke dveřím s pocitem, že pravá švanda začíná. Dneska? Zacinkáme vodítkem a Aty se stáhne pod pohovku. Perte se se staffíkem… To moc nejde. Navíc vlastní vůli mu nevnutíte, je to totiž osobnost.
Shrnuto podtrženo, ve dnech, kdy není kam jít, pracovní povinnosti lze vykonávat od kuchyňského stolu a psa venčíme pořád dokola, se stěží dostanu na šest tisíc kroků denně. Peklo. A vzhledem k tomu, že jsem nevylítaná, jsem vzteklá tak, že ani čokoládové tyčinky nezabírají. Tedy v jednom ohledu ano. Konečně přibírám.
Takže vážení: Abych měla dostatek pohybu, jdu dnes potřetí vysát. Pak bych mohla vytřít, také je nezbytné kromě vycházky se psem, vyvenčit morče. To se ztratí na zahradě - a budeme hledat. Dlouho. Kroky začnou přibývat, já se uklidním, děti asi taky. Vám radím jediné: Hýbejte se, protože jen tak budete mít dobrou náladu. Už konečně chápu, co touhle větou frázovitou chtěli všichni ti odborníci na zdravý životní styl říci. Kdo se nehýbe, se zblázní!
Tak ať jste zdraví!
Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
