Stačí si vzít šaty, nalakovat si nehty a pusu, a hned budeme plné ženské energie? Abychom byly ženami, musíme být jemné, pečující a ideálně v šatech? Nebo naopak výkonné, silné a nezranitelné? Představa ženskosti je dnes rozkročená mezi dvěma extrémy, a spousta žen se někde mezi nimi ztrácí. Jak ale ženskost vypadá doopravdy? A můžeme si za svoje nemoci samy, protože odmítáme ženství?
Ženskost je téma, které v sobě nese docela dost tlaku. Na jedné straně slyšíme, že bychom měly zpomalit, víc se napojit na sebe. Na druhé straně se od nás očekává výkon, samostatnost a schopnost obstát ve světě, který stále funguje podle dost tvrdých pravidel. Někdy pak máme pocit, že ať děláme cokoli, je to vlastně špatně.
Ženskost není o outfitu
Možná jsem moc chlap. Možná jsem příliš v mužské energii, říkají často klientky, které docházejí k vztahové expertce a koučce Janě Řehulkové. Jak sama říká, tenhle vzorec se opakuje: Ženy o sobě začnou pochybovat právě ve chvíli, kdy jsou úspěšné. Jako by jejich síla, ambice nebo pracovaní nasazení byly něco podezřelého.Jenže ženskost není role ani kostýmek. Není to ani sukně, rtěnka ani způsob, jakým sedíme u kávy. A už vůbec to není něco, co bychom mohly „ztratit“ tím, že jsme schopné, ambiciózní nebo samostatné. Tahle zjednodušená představa dokáže napáchat víc škody než užitku.
Co kdybychom odložily všechny představy o tom, jak bychom měly vypadat a fungovat, abychom splňovaly definici ženství? Znám ženy, které nosí neustále kalhoty, mají krátké vlasy, skoro se nelíčí, a jsou ženami, které inspirují svou sílou a odvahou. Potvrzuje to i Jana Řehulková, která říká, že ženskost je spíš o vnitřní kvalitě než vnějšímu projevu.„Je to schopnost vnímat sebe sama, svoje potřeby, svoje hranice. Je to kontakt s emocemi, nejen těmi příjemnými, ale i s hněvem, smutkem nebo zklamáním. Je to odvaha být autentická.“
Jedna její klientka jí kdysi řekla: Myslela jsem, že být silná znamená všechno zvládnout sama. Dlouhé roky fungovala na tisíc procent, starala se o rodinu, pracovala, pomáhala ostatním. Jenže sama sebe úplně vypnula. „Když jsme spolu začaly mluvit o tom, co by potřebovala ona, rozplakala se. Ne proto, že by byla slabá. Ale proto, že se sama sobě roky nevěnovala,“ dodává vztahová expertka. Nejde tedy o to, jestli „doháníme muže“. Jde o to, jestli u toho neztrácíme kontakt se sebou.
Síla a citlivost v jednom balení
Možná největší mýtus o ženskosti je, že je v rozporu se sílou. Že když jsme racionální, ambiciózní nebo průbojné, něco ztrácíme. Ve skutečnosti je to naopak. Ženskost není opak síly. Není to ani opak racionality nebo ambice. „Je to schopnost tyhle věci propojit s vnitřní citlivostí. Umět zabrat, ale taky umět odpočívat. Umět říct ano, ale i ne. Umět pečovat o druhé, ale nezapomínat na sebe,“ říká Jana Řehulková.
Další její klientka, manažerka ve velké firmě, měla dlouho pocit, že musí být „tvrdá“, aby obstála. V práci fungovala skvěle, ale doma byla vyčerpaná a podrážděná. „Když jsme rozplétaly její příběh, ukázalo se, že si zaměnila profesionalitu s potlačením emocí. Když si postupně dovolila být autentičtější, i v práci, její vztahy se zlepšily a paradoxně ji kolegové začali vnímat jako silnější osobnost, ne slabší,“ říká koučka. To je možná ten paradox. Čím víc se snažíme napasovat do nějaké představy „jaká by žena měla být“, tím víc se od sebe vzdalujeme.
Nemoci nejsou trest za to, že jsme nebyly dost ženské. Nevybírají si podle toho, jestli nosíme šaty nebo kalhoty. Někdy ale můžou být signálem, že jsme dlouho ignorovaly samy sebe. Neměly by být výčitkou, spíš stopkou. Možná místo hledání viníka stačí, abychom si zkusily položit jinou otázku. Jak se doopravdy mám? Co potřebuju? Kde na sebe tlačím víc, než mi je příjemné? Ženskost se totiž nepozná podle šatníku a špatně zvoleným outfitem. A hlavně se neobviňovat a věřit tvrdé rovnici: Byla jsi málo ženská, proto se ti to stalo.
