Nechováš se a neoblékáš se jako žena, proto jsi dostala rakovinu. Odbornice vysvětluje, proč je tenhle názor zraňující

Ženskost je téma, které v sobě nese docela dost tlaku. Na jedné straně slyšíme, že bychom měly zpomalit, víc se napojit na sebe. Na druhé straně se od nás očekává výkon, samostatnost a schopnost obstát ve světě, který stále funguje podle dost tvrdých pravidel. Někdy pak máme pocit, že ať děláme cokoli, je to vlastně špatně.

Ženskost není o outfitu

Možná jsem moc chlap. Možná jsem příliš v mužské energii, říkají často klientky, které docházejí k vztahové expertce a koučce Janě Řehulkové. Jak sama říká, tenhle vzorec se opakuje: Ženy o sobě začnou pochybovat právě ve chvíli, kdy jsou úspěšné. Jako by jejich síla, ambice nebo pracovaní nasazení byly něco podezřelého. Jenže ženskost není role ani kostýmek. Není to ani sukně, rtěnka ani způsob, jakým sedíme u kávy. A už vůbec to není něco, co bychom mohly „ztratit“ tím, že jsme schopné, ambiciózní nebo samostatné. Tahle zjednodušená představa dokáže napáchat víc škody než užitku.

Když se z ženskosti stane zdroj viny

V terapii se podle Jany Řehulkové často objevuje ještě jedna nebezpečná rovina. Přesvědčení, že pokud žena onemocní rakovinou, může si za to vlastně sama, protože odmítá své ženství. „Tahle myšlenka je nejen zjednodušující, ale i krutá. Nemoci nevznikají jako morální trest za to, že jsme si oblékly kalhoty, a šly na poradu. Ano, psychika a tělo jsou propojené a dlouhodobý stres, potlačené emoce nebo přetížení můžou ovlivňovat naše zdraví. Ale redukovat to na „ztratila ženskost, proto je nemocná“, je nejen odborně nepřesné, ale hlavně zraňující,“ říká koučka. Navíc výzkumy jasně ukazují, že za vznikem rakoviny stojí kombinace genetických predispozici, hormonálních vlivů, životního stylu i náhody, a že není žádná souvislosti mezi stresem a vznikem rakoviny.

Ženskost jako vnitřní kompas

Co kdybychom odložily všechny představy o tom, jak bychom měly vypadat a fungovat, abychom splňovaly definici ženství? Znám ženy, které nosí neustále kalhoty, mají krátké vlasy, skoro se nelíčí, a jsou ženami, které inspirují svou sílou a odvahou. Potvrzuje to i Jana Řehulková, která říká, že ženskost je spíš o vnitřní kvalitě než vnějšímu projevu. „Je to schopnost vnímat sebe sama, svoje potřeby, svoje hranice. Je to kontakt s emocemi, nejen těmi příjemnými, ale i s hněvem, smutkem nebo zklamáním. Je to odvaha být autentická.“

Jedna její klientka jí kdysi řekla: Myslela jsem, že být silná znamená všechno zvládnout sama. Dlouhé roky fungovala na tisíc procent, starala se o rodinu, pracovala, pomáhala ostatním. Jenže sama sebe úplně vypnula. „Když jsme spolu začaly mluvit o tom, co by potřebovala ona, rozplakala se. Ne proto, že by byla slabá. Ale proto, že se sama sobě roky nevěnovala,“ dodává vztahová expertka. Nejde tedy o to, jestli „doháníme muže“. Jde o to, jestli u toho neztrácíme kontakt se sebou.

Síla a citlivost v jednom balení

Možná největší mýtus o ženskosti je, že je v rozporu se sílou. Že když jsme racionální, ambiciózní nebo průbojné, něco ztrácíme. Ve skutečnosti je to naopak. Ženskost není opak síly. Není to ani opak racionality nebo ambice. „Je to schopnost tyhle věci propojit s vnitřní citlivostí. Umět zabrat, ale taky umět odpočívat. Umět říct ano, ale i ne. Umět pečovat o druhé, ale nezapomínat na sebe,“ říká Jana Řehulková.

Další její klientka, manažerka ve velké firmě, měla dlouho pocit, že musí být „tvrdá“, aby obstála. V práci fungovala skvěle, ale doma byla vyčerpaná a podrážděná. „Když jsme rozplétaly její příběh, ukázalo se, že si zaměnila profesionalitu s potlačením emocí. Když si postupně dovolila být autentičtější, i v práci, její vztahy se zlepšily a paradoxně ji kolegové začali vnímat jako silnější osobnost, ne slabší,“  říká koučka. To je možná ten paradox. Čím víc se snažíme napasovat do nějaké představy „jaká by žena měla být“, tím víc se od sebe vzdalujeme.

Méně viny, víc pozornosti k sobě

Nemoci nejsou trest za to, že jsme nebyly dost ženské. Nevybírají si podle toho, jestli nosíme šaty nebo kalhoty. Někdy ale můžou být signálem, že jsme dlouho ignorovaly samy sebe. Neměly by být výčitkou, spíš stopkou. Možná místo hledání viníka stačí, abychom si zkusily položit jinou otázku. Jak se doopravdy mám? Co potřebuju? Kde na sebe tlačím víc, než mi je příjemné? Ženskost se totiž nepozná podle šatníku a špatně zvoleným outfitem. A hlavně se neobviňovat a věřit tvrdé rovnici: Byla jsi málo ženská, proto se ti to stalo.

Zdroj: Autorský text, rozhovor s Janou Řehulkovou, PMC, Sciencedirect, Cancer.gov, Verywell Mind, Frontiers