Samostatnost od jeslí
Dokážete si představit, že byste své dvouleté dítě posadili do autobusu a vyslali ho s jesličkami na výlet, aniž byste věděli, kam přesně jedou? Pro japonské rodiče běžná záležitost. První výlet bez rodičů je odrazovým můstkem pro následující roky, kdy se děti učí větší a větší samostatnosti.
Ve třech letech je běžné, že děti jezdí samy do školky speciálním autobusem, a v šesti chodí bez rodičů do školy.
I když by se mohlo zdát, že jsou malí Japonci hozeni do vody, ve které se musí naučit plavat, opak je pravdou.
Rodiče nenechávají nic náhodě a samostatnost s dětmi trénují. Nejprve jdou trasu do školy ruku v ruce, přičemž se společně seznamují s orientačními body. Pak se dítě vydává na cestu samo, avšak rodič jde kousek za ním. Teprve po několika týdnech je připraveno vyrazit vstříc škole zcela samostatně.
Nutno podotknout, že výraznou roli v tomto ohledu hraje podpora komunity. V Japonsku totiž existuje tzv. Kodomo 110-ban, což je označení pro obchody a služby, které se dobrovolně zapojily do ochrany dětí. Jejich poznávacím znamením je žlutá či zelená samolepka s postavičkou a číslicí 110, která je obvykle vylepena na dveřích. Pokud dítě tento piktogram spatří, může beze strachu vstoupit a říct, že se ztratilo nebo potřebuje pomoc. Personál následně malého Japonce uklidní, nabídne mu bezpečný prostor a zavolá rodiče, školu nebo policii. Díky kombinaci pečlivé přípravy, důvěry a nápomocné veřejnosti se děti učí, že svět kolem nich není hrozbou, ale místem, ve kterém se mohou pohybovat s jistotou.
Děti s hadříkem v ruce
Když se vrátím ke své cestě po Japonsku, kromě roztomilých školních batohů jsem si všimla také dokonale uklizeného veřejného prostoru. Včetně veřejných záchodků, které vypadaly, jako by je někdo čistil každých pět minut. Nešlo o nadstandardní práci veřejných služeb, nýbrž o přístup k pořádku, který si Japonci osvojují od útlého věku. Ve školním systému pro to dokonce existuje specifický pojem: soji no jikan. Volně ho můžeme přeložit jako čas na společný úklid. Po obědě nebo na konci vyučování školáci uklízejí prostory, ve kterých strávili svůj den. Nejen třídy, ale také chodby, šatny a v mnoha školách i toalety. Nejde o trest ani o pracovní povinnost, soji no jikan je pevnou součástí rozvrhu, kterou děti plně respektují. Díky tomu se učí, že veřejný prostor není cizí ani anonymní. Naopak je to místo, které jim patří a o které je třeba pečovat.