Přejít k hlavnímu obsahu
Životní styl

Princezna Diana: Žena, která málem zničila monarchii

Info ikona
princezna Diana

Pro někoho hloupá fiflena, co nedočetla ani jednu knihu, pro jiné převtělená bohyně seslaná na zem, aby rozdávala dobro, měnila svět a odhalovala pravdu o prohnilé královské rodině. Stala se jejím symbolem a zároveň ji málem zničila.

"Byla milá, hezká, přirozená a mluvila velmi uvolněně. Taková holka, se kterou bych šla na kafe a člověk se musel držet, aby nepřekročil nějaké hranice a třeba jí neřekl ‚Hele, Diano…‘,“ vzpomíná anglistka a hispanistka Adriana Krásová na vzácné setkání s princeznou Dianou a jejím manželem Charlesem v roce 1991 během audience na britské ambasádě v Praze.

Před otevřenými dveřmi do síně, kde na pozvané čekal královský pár, se podle jejích slov tenkrát tvořila „prázdná jáma“. „Čekali jsme v předsálí, a když se otevřely dveře s tím, že princ bude přijímat, všichni uskočili a nikdo nechtěl jít první,“ vzpomíná Krásová. „Všichni cítili respekt a trému,“ dodává. Adriana Krásová se nakonec díky znalosti angličtiny s princeznou zapovídala. „Zástupce velvyslance Stuart Laing ji přivedl a řekl, že učím angličtinu na univerzitě a jak se jmenuji. Diana se mě zeptala, jestli jsme se studenty zkoušeli překládat některé Havlovy texty do angličtiny, což byla neuvěřitelná náhoda, protože jsme to opravdu dělali. Pak jsem se zajímala, jak se jí tu líbí, a ona začala povídat. Chovala se naprosto normálně, takže jsem okamžitě zapomněla na protokol a na to, jestli se jí vůbec smím na něco ptát,“ vypráví Krásová. Mezitím se kolem nich vytvořil kroužek, který dvě ženy mlčky poslouchal a pomalu se přibližoval. Díky Dianině přirozenosti začali nakonec konverzovat i ostatní. Adrianu Krásovou za její duchapřítomnost zástupce velvyslance Laing na konci večera navzdory všem protokolům objal.

Dvanáct rande stačí

Když Diana před čtyřiadvaceti lety zemřela, zanechala po sobě dva syny – tehdy patnáctiletého Williama a dvanáctiletého Harryho. Právě rozdíly mezi jejich dospělými životy krásně odrážejí generační změny ve společnosti i striktních pravidlech monarchie. Velkou měrou je ovlivnila právě trochu nepřizpůsobivá princezna z Walesu.

V roce 1981 byly nejdůležitějšími atributy královské nevěsty její panenství, mládí a solidní aristokratický původ. Do rodiny Spencerových patřil Winston Churchill, takže Diana sama už bůhvíjaké vzdělání nepotřebovala, a ostatní kolonky si mohla s klidem zaškrtnout. Princ Charles sice nejprve randil s její starší sestrou, jenže pohledná, energická a vtipná teenagerka Diana ho alespoň navenek bavila ještě víc. Ve skutečnosti totiž už skoro deset let miloval pro královskou korunu nevhodnou Camillu Parker Bowles, jenže za dvaatřicet let praxe na královském dvoře se naučil striktně oddělovat veřejný život, do kterého patřilo i manželství, a soukromý život, do kterého zase patřila láska. Diana byla devatenáctiletá, trochu zasněná holka ve volných chvílích hltající seriály a Charles si ji představoval buď jako poddajnou ženušku, nebo alespoň jako typickou šlechtičnu moudře tolerantní ke všemu, čeho se po svatbě nehodlal vzdát. Jenže se náramně spletl, i když se vlastně není čemu divit. Svoji nevěstu totiž před „svatbou století“ viděl jen a pouze dvanáctkrát. Ano, čtete správně. Není divu, že oba dva noc před velkým dnem probrečeli.

Další sňatek s podobným titulem se za velmi podobného jásotu davu odehrál o tři dekády později. A jeho historie naštěstí už mnohem víc připomíná reálný život. Devětadvacetiletý princ William, který se narodil skoro přesně rok poté, co se jeho nešťastní rodiče vzali, si řekl ano se svojí neurozenou spolužačkou z prestižní skotské univerzity St. Andrews. Znali se deset let a chodili spolu minimálně sedm z nich. Z nějakého dramatického posvatebního sžívání mít strach na rozdíl od Charlese a Diany nemuseli – ještě dávno před veselkou si společně s dalšími kamarády pronajali studentský dům. A o panenství Catherine se v 21. století nikdo nedovolil zajímat! Její tchyně Diana přitom musela před svatbou podstoupit vyšetření u královnina gynekologa, který Její Výsosti potvrdil, že nevěsta byla „definicí slova nevinnost“. K tomuto tématu měl co říci i Dianin strýc lord Fermoy, který na tiskové konferenci prohlásil, že „může všechny uklidnit – Diana ještě žádného milence neměla“. Těžko si ale můžeme představit, že by podobně sexistickou a ponižující zprávu do světa poslal příbuzný Catherine Middletonové v roce 2011 bez toho, aniž by byl prohlášen minimálně za obšourníka.

Stejně jako jeho rodiče, i William a jeho manželka se tehdy stali symboly „nové monarchie“. Jejich obličeje si obdivovatelé mohli koupit natisknuté na trička, porcelán, popelníky i pohledy. Potomci Diany a Charlese pokračují ve hře na „nejoblíbenější britský fetiš“, jak roli královské rodiny v roce 1990 popsal anglicko-americký levicový intelektuál a kritik monarchie Christopher Hitchens. Přitom po smrti „princezny lidských srdcí“ 31. srpna 1997 se rodina Windsorů opravdu propadla na dno popularity a začalo se nahlas spekulovat, jestli je Britové ještě vůbec potřebují. Hitchens mohl být alespoň na chvíli spokojen. Jenže nečitelná, uzavřená, ale svědomitá a stabilní královna Alžběta II., která letos oslavila pětadevadesáté narozeniny, pověst aristokracie nakonec přece jen zachránit dokázala.

Info ikona
Lady Di

Diplomacie buclatých tvářiček

Skoro tři čtvrtiny Britů věří, že jejich země by se bez královské rodiny měla mnohem hůře než nyní. Královně totiž v zachraňování britské monarchie umně sekundují její vnuci a pravnuci. Fotky prince Williama, manželky Catherine a dvou roztomilých dětí vystupujících ze soukromého letadla v létě 2017 zaplavila média po celém světě. Oblíbená mladá rodina se během pětidenního „evropského turné“ podívala do Německa a Polska. Tehdy dvouletá bezstarostně usměvavá Charlotte před jejich zraky dostala poprvé v životě svůj vlastní pugét a věčně zamyšlené čtyřleté princátko George s ďolíčky ve tvářích během ceremonií roztomile usínal opřený o paži svého táty. Lidé na internetu šíleli blahem. Catherine s Charlotte si na vystoupení z letadla v Berlíně dokonce oblékly šaty v modré barvě symbolizující evropskou jednotu. Jen německou kancléřku Angelu Merkelovou svojí diplomatickou hrou neoblaf­ly. Po otázce, jestli vévodkyně z Cambridge náhodou neovládá německý jazyk, musela Catherine s pravdou ven. No, no, sorry, odpověděla zklamaně. Pořád se u toho ale zářivě usmívala. Jak by takový výlet asi vypadal, kdyby George a Charlotte na berlínském letišti za ruku držela babička Diana?

Babička Diana

William a jeho o tři roky mladší bratr Harry o tom, „co by bylo, kdyby…“ pravidelně přemýšlejí nahlas, protože vědí, že přesně tohle chtějí obdivovatelé jejich matky dvacet let po její smrti slyšet. „Byla by šílená babička, úplná noční můra!“ popisuje William trochu překvapivě v dokumentu Diana, naše matka: její život a odkaz, který vznikl jako vzpomínka k dvacátému výročí princeznina úmrtí. „Děti by zbožňovala, ale vsadím se, že by vždycky přišla na návštěvu třeba během koupání, udělala by obrovský nepořádek, všude by byla voda a mýdlové bubliny. A pak by prostě zmizela.“

Dobře vykalkulovaný film, ve kterém mladí princové poprvé společně vzpomínají na maminku, byl velkou událostí, což nepřekvapilo nikoho, kdo umí alespoň trochu počítat. Dianinu svatbu sledovaly v televizi tři čtvrtě miliardy diváků a její pohřeb o šestnáct let později rovnou miliardy dvě. A tito lidé si dnes představují, jaká by asi byla ve svých šedesáti letech. Měla by ráda svoji snachu? Co by řekla na Donalda Trumpa? Ten jí mimochodem po rozvodu s princem Charlesem posílal do Kensingtonského paláce jeden drahý pugét za druhým a po její smrti prohlásil, že ho nejvíce mrzí, že spolu nechodili. Trumpovy city Diana neopětovala, ale vdala by se nakonec za egyptského milence Dodiho Al Fayeda, který s ní zemřel při nehodě v černém mercedesu v pařížském tunelu? Nebo by světu představila svoji velkou tajnou lásku, pákistánského doktora Hasnata Khana, a její druhá svatba by byla tradičně paštunská? Jak by se postavila k uprchlické krizi nebo klimatickým změnám? A kamarádila by se třeba s Angelinou?

Submisivní suverénka

I čtyřiadvacet let po smrti zůstává lady Diana ikonou ženství a slávy. Nebyla sice klasicky krásná jako supermodelky 90. let Naomi Campbell nebo Christy Turlington, které jednou přivedla jejich náctiletému fanouškovi Williamovi představit domů, ale dodnes platí za jednu z nejpůvabnějších osobností. Se svým charismatem totiž dovedla jako správná celebrita chytře pracovat. Líčila se výrazně a oblékala sebevědomě, ale když mluvila na kameru, koukala do ní stydlivýma laníma očima s bradou vždy mírně skloněnou, aby působila submisivně. Když tímto způsobem médiím nezvykle otevřeně popisovala problémy s bulimií, nevěrou prince Charlese a odtažitostí královské rodiny, připomínala u toho zlobivé, ale roztomilé dítě, které ví, že má průšvih, ale taky tuší, že mu to projde.

O problematičtějších stránkách Dianiny osobnosti se William a Harry ve filmovém dokumentu nezmiňují. Možná že William její lehkovážnost a výbušnost eufemisticky aspoň zabalil do představy, jaká by byla příšerná babička. Nahlas na svoji matku vzpomínají přesně tak, jak si její příznivci přejí – jako na pečujícího rodiče, dobrou kamarádku a empatickou aktivistku, díky které se mezinárodní společenství dohodlo na celosvětovém zákazu nášlapných min a obyčejní lidé se přestali štítit nakažených virem HIV, protože jednomu z nich v londýnské nemocnicí podala ruku. Britská veřejnost se také začala mnohem více zajímat o lidi bez domova, když vyšlo najevo, že je princezna Diana pravidelně navštěvuje. Ano, tohle všechno je krásné, ale po čtyřiadvaceti letech je na „princezně lidských srdcí“ stejně nejhezčí jiná, úplně banální věc. I přes celý ten obrovský spektákl okolo, nejdražší módní výstřelky a mediální šílenství se jí nikdo nemusel bát říct „Hele, Diano…“.