Přejít k hlavnímu obsahu
Promotion
Promotion
Promotion
Životní styl

Proč rodiče často vidí v partnerech svých dětí „vetřelce“?

Info ikona
Děti

Lásky dospělých dětí bývají rodinným obohacením a na mnohé se vzpomíná, i když zrovna nekončí svatbou. Stejně tak ale mohou partneři dětí připomínat zákeřné vetřelce, kteří s sebou přinášejí jenom neklid, zklamání, zmatky. A rodiče se ocitnou v pasti.

Promotion
Promotion
Denisa Prošková | 24. 05. 2021

Když dojde na partnery dětí, chyby děláme všichni. I manželce nej­oslavovanějšího českého prezidenta všech dob Tomáše Garrigua Masaryka Charlottě se podařilo šlápnout vedle.

Co se přesně stalo? Její inteligentní a vzdělaná dcera Alice Masaryková trpěla oční vadou. Nosila brýle v době, kdy – jak později napsala ve svém životopise – „děvče s cvikrem bylo v Praze navždy vyřazeno ze společnosti pěkných dívek“, což jí na sebevědomí rozhodně nepřidalo. Plachou a zakomplexovanou ji v roce 1901 ve Vídni v jejích dvaadvaceti letech seznámil otec s očním lékařem Richardem Fröhlichem. Dotyčný jí měl původně radit s vadným zrakem, Alice se do něj ovšem zamilovala. Richard Fröhlich ji bohužel vnímal čistě jako inteligentní kamarádku. Dívka ve vztazích k mužům naprosto neobratná se ve slabé chvilce svěřila matce Charlottě. Ta ovšem byla z úplně jiného těsta a nenapadlo ji nic lepšího, než to „s Alicí myslet dobře“. Její platonické lásce napsala dopis, ve kterém lékaře vyzvala, aby se s Alicí oženil. Když se o tom její dcera dozvěděla, cítila se tak ponížená, že s Richardem okamžitě zpřetrhala všechny kontakty.

A jak to dopadlo? Alice nemohla své matce dlouho odpustit, pošramocená důvěra se už nikdy úplně nenarovnala. Plyne z toho jediné poučení: ať už chcete nápadníka od dcery odehnat, nebo jej naopak nalákat, je možné, že vaše představy nakonec skončí katastrofálně.

Pan ani trochu božský

Můžeme jako rodiče v případě plnoletých dětí a jejich partnerů dělat vůbec něco jiného než se jen tiše modlit a doufat? Ať je našim dětem čerstvě osmnáct, nebo padesát, pořád bolí, když vidíme, jak si nabíhají. Jako rodiče jsme léta zvyklí kroky svých dětí korigovat podle toho, co považujeme za správné. Ale v situaci, kdy na ně najednou silněji působí zcela jiný vliv, jsme zaskočeni. Podstata rodičovství je však právě v tom, že jsme pouze průvodci dětí. Učíme je rozlišovat dobro a zlo, ukazujeme pestrost světa. Vše ale směřuje k okamžiku, kdy si zodpovědnost za svá rozhodnutí, činy, ale i bezpečí přeberou do rukou samy. My pak musíme poodstoupit a dát jim svobodu, což je nejtěžší moment rodičovství,“ říká psycholožka Jana Markvartová.

V osobních vztazích platí fyzikální zákon: čím větší tlak, tím větší protiodpor ještě víc než v pracovních záležitostech. Co tedy s tím? Hlavně partnery dětí nepoměřovat vlastním milostným životem. Ať byl otec/matka našeho potomka skvělý, nebo nás zklamal, on/a není my. Místo kritiky a hodnocení à la „kde jsme proboha udělali ve výchově chybu“ zkuste raději pojmenovat pouze svůj vlastní postoj.

Dědičná moudra

Začněme tím nejtěžším. Zkuste odpovídat pouze na položené otázky. Dávat jen vyžádané rady. Nechtít vědět všechno a především si uklidit slovník a vymést z něj mantru manipulátorů „já to s tebou myslím dobře“. Tahle příšerná věta se mezi matkami dědí z generace na generaci a ony se při jejím vyslovování cítí jako dalajláma křížený s andělem. Děti ji ale samozřejmě mohou vnímat jako pokus o ovládání. Záleží samozřejmě i na vztazích v rodině. Čím jsou vřelejší, tím odmítnutí vztahové volby potomků víc bolí. Partner, kterého si naše dospělé dítě vybralo, přichází z jiných rodinných poměrů, kde byli zvyklí žít jinak.

Princ s alimenty

Slovo jinak ale hned nemusí znamenat špatně. I když se všichni zúčastnění snaží ze všech sil, úhly pohledu jsou dva a mohou být velmi odlišné. Nikdo po nás pochopitelně nemůže chtít, abychom jásali, když se děsíme. Právo na názor, kterým se tak rádi ohánějí dospělí potomci, mají samozřejmě i rodiče.

Pokud si rádi hrajeme na moudřejší z pozice životních zkušeností, měli bychom vědět, že vztahy jsou jednou z nejkomplikovanějších oblastí v životě. Proto bychom měli zachovat dekorum. „Hlídat si dikci a volbu slov,“ podotýká psycholožka Jana Markvartová. Jinak zní „On už má dvě děti z předchozího vztahu? Nezbláznila ses? Odevzdá výplatu na alimenty, a ještě se budeš otravovat s jeho bývalou,“, jinak „On je rozvedený se dvěma dětmi? Nebudu ti tvrdit, že z toho skáču radostí. Spíš vidím, co všechno budeš muset řešit. Dej mi čas,“ nebo „Kdyby tě zajímalo, proč se o tebe trochu bojím, řeknu ti svůj názor. Ale ty ho znáš lépe než já a ty s ním žiješ, tak uvidím.“ Zatímco zklamané „Máš na víc“ dceru rozbrečí nebo rozzuří doběla, zklamané, ale o něco umírněnější „Zatím nevím, co si o něm mám myslet“ minimálně nezadělá na hádku nebo uražené mlčení.

Je žádoucí zařadit neutrál. Nejméně vhodné je dát průchod zklamání už v přítomnosti nápadníka. Pokud se nechová arogantně, není rozhodně důvod k urážkám. Civilizovaná společnost používá jako ochranný štít úplně obyčejnou etiketu. Neshazuje ani neponižuje, i když jsme jako na trní, až se za nešťastnou návštěvou zaklapnou dveře. Takzvaná upřímnost až na kost není projevem přímočarosti, ale nedostatku taktu.

Láska jako z hororu

Jiný příběh nastává, pokud se děti pustí do opravdu ohrožujících vztahů. Když má jejich vyvolený/á nekontrolovaný vztah k alkoholu, drogám a hazardním hrám. Když dlouhodobě nepracuje, nikde se neudrží a za všechny vyhazovy mohou vždycky ti druzí. Případně je nepochopený/á umělec/kyně nebo podnikatel/ka, který to konečně rozjede, když ho naše dítě bude ještě pár let živit. Nebo si potomci najdou někoho, za kým se táhnou dluhy jako ocas papírového draka, „protože ho kamarádi podrazili při podnikání“, a to hned několikrát.

Děti by také měly vzít nohy na ramena před chorobnou žárlivostí a manipulováním – což se ovšem prokazuje zdaleka nejhůř. Rizikové jsou i nevyřešené předchozí, nebo dokonce souběžné vztahy. Sliby typu „ s ženou/mužem si nerozumím, ale děti jsou ještě moc malé na to, abychom se rozvedli“. Dívat se, jak někdo vaše dítě prokazatelně trápí a zneužívá, nebo jak naopak trápí a zneužívá náš potomek, je rozhodně důvodem ke kritičtějším dialogům.

Dávám ti volnost

Komplikací ve vztahu rodičů, dospělých dětí a jejich partnerů může být i četnost setkávání, a to v obou extrémech. Třeba nepřiměřená závislost, potřeba vídat se s původní rodinou obden. Stejně jako kontakt omezený na minimum hraničící s nezájmem a zpřetrháním všech rodinných vazeb.

Co s tím? Pro obě strany platí nejcennější pravidlo – zkusme spolupracovat. Mluvit spolu a spoluvytvářet pravidla, ve kterých se budou všichni cítit dobře. Nemusíte partnera svých dětí milovat, ale pokud se vedle něj netrápí, je potřeba ho akceptovat.

„Lásky našich dětí se dají využít i jako inspirace, aby člověk napravil své vlastní šrámy z minulosti. Pokud na vztahy dcer koukáme přes své vlastní nevyřešené problémy a místo zametání před vlastním prahem řešíme jejich vztahy, abychom nemusely myslet na ty vlastní, naděláme obrovskou paseku. Děti jsou naše korektivní zkušenost, díky níž si můžeme uvědomit, co se nám v životě stalo,“ uzavírá moudře psycholožka Jana Markvartová.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion