Proč tak dlouho mlčely? Proč až teď? Kauza Cimický ukazuje, jak těžké je pro ženy promluvit o zneužívání

Když soud v těchto dnech rozhodl o nepodmíněném trestu pro známého lékaře, spousta lidí to označila za první vlaštovku. Ani respektovaná autorita není mimo dosah spravedlnosti. Jenže vedle toho se rozjela i jiná debata. A nejen v jeho případě. V diskusích, komentářích i běžných rozhovorech se objevují známé věty: Proč mlčely? Proč přišly až teď? To je nějaké podezřelé. Tyhle otázky nepřicházejí poprvé a pokaždé vypovídají víc o nás než o těch, kterých se ptáme.

Dvacet let mlčení

Jana byla podruhé těhotná. Kamarádka jí doporučila gynekologa a porodníka. „Je skvělý, chodí k němu všichni.“ V té větě bylo všechno. Jistota, klid, pocit, že bude v těch nejlepších rukách. Jenže pak přišlo něco, co ten dokonalý obraz rozbilo na tisíc kousků. Během jedné běžné kontroly se situace nečekaně posunula za hranici profesionality. Jana (její jméno jsme změnili) vypráví téměř po dvaceti letech příběh, ze kterého se vám chce brečet (nebo zvracet). „Byla jsem ve třicátém pátém týdnu těhotenství, a přišla jsem na běžnou těhotenskou prohlídku. Během vyšetření jsem si všimla, že se mu ztopořil penis. Díval se mi přímo do očí a pak nade mnou masturboval. Byla jsem v šoku, totálně jsem zamrzla, nebyla jsem schopná ničeho,“ říká Jana. Neřekla nic, jen čekala, až „to“ skončí. Domů odešla v šoku. Hlavou se jí honily otázky, které nedávaly smysl. Co se to vlastně stalo? Vyložila si to správně? Nepřeháněla? K tomu se přidal velmi rychle stud. Ten zvláštní pocit, který se paradoxně usadí na straně oběti, ne toho, kdo hranici překročil.

Ticho není slabost, ale reakce těla

To, že Jana zamrzla a ztuhla, není nic výjimečného. Psychologové tomu říkají „freeze reakce“, vedle boje a útěku třetí základní reakce na ohrožení. Člověk není pasivní proto, že by souhlasil. Je paralyzovaný, protože situace je nepředvídatelná a zároveň ohrožující. Jana se bála. O dítě, o sebe, o svou dobrou pověst. Bože, co by řekla? Domů odešla v šoku. Cestou ji málem přejelo auto, protože její myšlenky běhaly úplně někde jinde. Cítila strašný stud, tak velký, že to doma neřekla ani manželovi. Nikomu. Poprvé se s tím svěřila před časem kamarádce, a nyní nám. Psychologové upozorňují, že stud má silnou sociální funkci. Nutí nás „nezlobit“, nevyčnívat, udržovat vztahy. V situacích, kde figuruje autorita, jako je lékař nebo nadřízený, je tenhle mechanismus ještě silnější. Přiznat si, že někdo, komu jsme důvěřovali, tu důvěru zneužil, je extrémně náročné.

Vina, která nemá logiku

Jana s pocitem viny žije už skoro dvacet let. Nikdy to, co se stalo, nedokázala pořádně uchopit. Místo jasného příběhu má v hlavě pořád chaos. Proč jsem nic neudělala? Neměla jsem odejít? Dát mu facku? Nahlásit to? Tenhle typ uvažování má svůj důvod. Odborníci ho popisují jako snahu znovu získat kontrolu. Pokud si připustíme, že jsme mohli reagovat jinak, dává nám to iluzi, že příště bychom situaci zvládli. Jenže tahle „logika“ zároveň vytváří falešný pocit viny. Život mezitím běží dál. Porod, péče o dítě, každodenní realita. Zkušenost se odsunuje, ukládá, tlumí. Nemizí, jen čeká. „Možná to jednou udělám, ale bojím se, že na mě budou všichni ukazovat a říkat, proč mlčela tak dlouho?“ Jana je přitom sebevědomá a úspěšná žena, jen málokdo by do ní řekl, že se bude „bát“. Ale bojí a stydí.

Proč až teď aneb Nepochopený čas

Když se po čase, někdy po měsících, někdy po letech, postižené ženy ozvou, když najdou odvahu mluvit, přichází známá reakce okolí. Proč až teď? Jenže trauma nežije v lineárním čase. Není to událost, kterou si zapíšeme a kdykoli vytáhneme ze šuplíku. Často trvá dlouho, než člověk vůbec najde slova. Než si dovolí uvěřit vlastní zkušenosti. Než unese představu, že když to řekne nahlas, přijde nejen úleva, ale i zpochybnění.

Co to vypovídá o naší společnosti

Když říkáme „proč mlčela“, často tím nechtěně sdělujeme: „Nejsem si jistý, jestli ti věřím“. A když přidáme „to si možná vymyslela“, vytváříme prostředí, ve kterém je mlčení bezpečnější než pravda. Tahle reakce je prý pochopitelná. Lidé mají přirozenou potřebu věřit, že svět je spravedlivý a předvídatelný. Přiznat si, že někdo může dlouhodobě zneužívat svou moc a nadřazenost bez následků, tuhle představu narušuje. A tak hledáme vysvětlení, která ji zachovají, i za cenu toho, že zpochybníme oběť. Jenže právě tady se ukazuje, co o nás podobné kauzy vypovídají.

Že se stále častěji ptáme na chování těch, kterým bylo ublíženo, místo abychom se soustředili na to, kdo ublížil. Možná tedy nejde o to, proč ženy mlčí. Možná bychom se měli ptát, proč je pro ně stále tak těžké mluvit. Proč první reakce nebývá naslouchání, ale pochybnost. A co by se muselo změnit, aby odvaha promluvit nebyla začátkem dalšího boje, ale krokem k pochopení. Protože dokud bude společenské zrcadlo nastavené tímhle směrem, ticho nezmizí.