Přejít k hlavnímu obsahu
Marianne Bydlení Objednat >
Marianne Venkov & styl Objednat >
Životní styl

Umění naslouchat druhým není samozřejmost aneb Když jste vrba Zn. unavená

Info ikona
Vrba

Patříte k lidem, kterým se všichni odjakživa svěřují? Nebo vás naopak šokovala kamarádka, které jste vždycky mohla všechno říct, a najednou vás odmítá? Umění naslouchat druhým není samozřejmost ani povinnost.

Denisa Prošková | 1. 10. 2021

Odjakživa se mi někdo svěřoval. Vždycky mne bavilo poslouchat, co prožívají druzí,“ říká Jana Kleinerová. Je to rozená vrba, která to o sobě věděla už od dětství.

„Vystudovala jsem gympl, pak šla na vysokou školu ekonomickou, protože jsem vlastně nevěděla, co přesně chci. Šlo mi organizování, nevadilo mi počítání. Následoval korporát. Dobré peníze. Ale taky tlak na výkon, který nejprve probudil moji soutěživost, ale postupně mě to přestávalo bavit. Těhotenství jsem brala jako vysvobození a únik. Mateřská byla prostor promyslet si, co dál.“

Můžeme ji nazvat „potlačenou a probuzenou vrbou“, toho času přemýšlející o budoucím uplatnění po své druhé mateřské. Vrbou se totiž člověk nestává, ani se jí nenaučí být v kurzech. Vrbami se rodíme. Jen na to někdy zapomeneme.

Mohlo by se vám líbit

Výhoda, nebo prokletí?

S vrbím nadáním je to podobné jako třeba s organizačními nebo vůdčími schopnostmi. Už v první třídě vidíte, že některé děti, aniž by to dělaly vědomě, vyzařují něco, co způsobuje, že je ostatní následují. Stejně tak si některé děti bez ohledu na výchovu dokážou organizovat své věci od nejútlejšího věku a jiné jsou nepoučitelnými chaoty, i když se rodiče staví na hlavu. Vedle vůdců a organizátorů se pak v každé skupině vyskytují děti, kterým se ostatní, aniž by věděly proč, svěřují.

Jde o talent empatie, schopnost vzbuzovat důvěru i přirozený talent taktu a citu pro situaci. Vrby svěřená tajemství nevykecají tomu, komu nemají. V každém dětském kolektivu vyvažují přítomnost vůdčích tipů nebo dravečků s tahem na výkon, i když nebývají zdaleka tak ceněny. S vrbami se jejich schopnost většinou táhne celoživotně. Je to dar, ale i prokletí. I vrby mají svoje limity.

Mohlo by se vám líbit

Kňourání zakázáno

Ženy, které žily delší dobu v USA, se obvykle shodují, že jim zas tolik nechyběly knedlíky ani vánoční cukroví. Scházelo jim přátelství. Skutečné přátelství, kdy nemusíte držet masku ani dekorum a svěříte se kamarádce, že vám je ouvej.

„Úsměvy, ohleduplnost, věčný optimismus, to vše je velmi příjemné, když je dobře. Amerika není jedna. Je to země s obrovskými rozdíly. Zevšeobecňování je povrchní. Třeba Kaliforňané mluví o lidech z Bostonu, že jsou draví a necitliví, zatímco Bostoňané totéž tvrdí o Newyorčanech. A všichni dohromady vám řeknou, že New York není Amerika, ale prostě New York. Pro mne jako Češku byla ze začátku ohromně příjemná ta všudypřítomná usměvavá vlídnost. Na rozdíl od klasické české uskuhranosti a kyselosti,“ usmívá se Vanda Mac Cabe, která se před patnácti lety provdala do Seattlu.

„Časem ale zjistíte, že báječné je to je tehdy, když je vše o.k. Jakmile máte problém, neexistuje, že byste s ním někoho obtěžovala. Se starostmi se svěřujete terapeutovi. USA není sociální stát a zdraví včetně psychického je tak cenné, že nikdo nepřipustí, aby si ho ničil posloucháním nějakého kňourání a tím si ho poškozoval. To je výsada jen členů nejbližší rodiny. Že na vás kolegyně v práci vybafne, jak ji namíchl manžel, neexistuje,“ dodává Vanda.

Mohlo by se vám líbit

Jsem vyřízená, pomoc!

Pokud jste vrba, mohl by vás americký příběh inspirovat. Své schopnosti naslouchat i přitahovat naslouchače zkuste brát vážně. Uvědomte si, že lidi, kterým věnujeme svůj čas a kapacitu – i když to třeba děláme rádi, obdarováváme. Není to naše povinnost! Čili pokud z nějakého důvodu prostě nemáme čas někoho, kdo si na „naše služby“ zvyknul, jeho poznámka „i ty ses už na mně vykašlala“ nebo „změnila ses“ je manipulace mimo mísu. Ano změnila, víc si vážím sebe i svých kapacit.

Představte si následující situaci. Kamarádka vám rozrušeně brečí do telefonu. „Musím s tebou mluvit. Jsem vyřízená. Vyvářím mu, všechno platím a on si našel ženskou? Nevíš, proč mám pořád takovou smůlu?“ Cítíte, jak vám tuhne šíje. Na 1005. díl nekonečného životního seriálu na téma „Všichni slušní muži jsou zadaní, přitahuji jen gaunery“ nemáte síly. Soucítíte s ní, ráda byste jí pomohla, ale zároveň před ní už tak trochu prcháte.

 

Mohlo by se vám líbit

Zaseklé desky

Jsou lidé, u kterých víte, že mají jedno stálé téma a to budou jako gramofonové desky ohrávat a ohrávat a ohrávat, kdykoli najdou vhodnou oběť. I když říkají něco jiného, nechtějí radu, nechtějí pomoc, chtějí potvrzení, že jsou oběti, potvrzení svého vidění světa. 

Psychologové vám řeknou, že když bývalý vrcholový manažer neopomene ani na hasičském bále ve vsi, kde má chalupu, zdůraznit, že se setkal s Billem Gatesem a princem Charlesem, jde o nezvládnutý odchod ze slávy. Ale také vám řeknou, že pocit oběti je návykový. Především je ale velmi, velmi únavný. Zvlášť pro ty, co musejí obětem naslouchat. Chceme kamarádku, věčnou hledačku partnera, pořád dokola obdarovávat? Nejsme oprávněni někoho soudit, chování dotyčné může mít své skryté kořeny. Ale nejsme povinni ji převychovávat ani jí pomáhat.

Je jen na nás, jestli do někoho chceme investovat svoji energii a pozornost. Jakkoli o kamarádce víme, že je jinak hodná holka a je nám jí líto, i vrba má své kapacity. Kolegyni a její stereotypní „mám smůlu na chlapy“ nebo „nemůžu otěhotnět“ můžete slušně odkázat do patřičných mezí třeba slovy: „ Já vím, už jsi mi to několikrát říkala. Je mi to líto, ale nejsem psycholog/seznamovací agentura/odborník na umělé oplodnění. Nevím, jak ti pomoci.“ Méně nedůvtipné můžete utnout frází „promiň, nemám čas“.

Mohlo by se vám líbit

Na půl ucha jako dárek

Naslouchání není mlčení, když někdo něco říká. Je to moment, kdy pozorně vnímáte toho druhého. Jste na něj naladěni, vnímáte obsah toho, co říká. Tiché spolubytí.  
Tolik jedna krásná definice. Existuje ale mnoho situací, kdy „tiché spolubytí“ jen imitujeme. Nemusí jít vždycky jen o negativní věc. Partner nadšeně vypráví o tom, že jakýsi basketbalový klub někde v New Jersey vyhrál. Vás ovšem vítězství amerických basketbalových mágů vzrušuje asi jako pohlavní život krtků v podzemí zahrady baráku, kolem kterého denně vozíte děti do školy.

Zároveň ale víte, že manžel má radost. A protože ho máte ráda, dáte mu dárek v podobě sdílení radosti. Neodbudete ho větou „Tvoje starosti na moji hlavu“, ale dopřejete mu pocit, že je pro vás důležité, co říká.

Stejné je to s dětmi. Doklusali jsme pro ně s jazykem na vestě do družiny a vezeme je na trénink. Dítě nám ale teď hned potřebuje vyklopit nějaký svůj strašně důležitý školní zážitek a nechceme ho odbýt. A tak trochu fixlujeme. Dobře, není to úplně čisté, ale podobných kompromisních situací, kterými neublížíme, na rozdíl od čiročiré pravdy (pardon, nezajímá mne to) se skládá rodinný život. Máme jen jednu hlavu a omezenou kapacitu.

Nemocné tchyni neřekneme – „zkrať to“. Zvlášť když víme, že je po smrti tchána pořád sama a jsme vlastně rádi, že se z toho smutku trochu dostala, aniž by skončila v ústavní péči pro seniory. Je jí osmdesát, mluví pomalu a obšírně, a tak vypínáme a občas řekneme „jistě“, občas ze sebe vysoukáme dokonce i nějaký ten doplňující dotaz. Protože správná vrba je oblíbenou vrbou mimo jiné proto, že má vytříbený cit pro situaci. Někdy je asertivita na místě více. A někdy se prostě tak úplně nehodí.