A co samotná Fátima, jak na vás zapůsobila?
Já už tam byla tři roky předtím, tehdy mi to ale připadalo absurdní. Jenom jsem Fátimou prošla a zpovzdálí se dívala na ty podivínské věřící, jak se plazí po zemi. Tentokrát jsem se rozhodla, že to absolvuju taky, a v riflích se plazila po mramorovém chodníku. Nevnímala jsem to jako akt pokání, chtěla jsem jen zkusit něco nového. Když jsem se pak vracela náměstím, uviděla jsem sochu žehnajícího Ježíše. Zrovna bily zvony a já v jejich frekvenci slyšela – Sarah, neboj se, ty máš svého Otce. Tu sochu jsem pak v úžasu obcházela a ona na mě pořád hleděla, tak jako některé obrazy na zámcích. Říkala jsem si – co to je, co po mně chceš? Přišla jsem ke kostelu, byl zamčený – a mně se rozklepala kolena. Moje tělo takhle zareagovalo dvakrát v životě. Poprvé to bylo v Bulharsku, když jsem se málem utopila v Černém moři. Takže jsem si říkala – to nejsou malé věci, a přemýšlela jsem, co s tím mám dělat.
K čemu jste došla?
Uvědomila jsem si, že jako dítě jsem sice byla pokřtěná a chodila jsem ke svatému přijímání, ale na začátku střední školy jsem se od víry odklonila. Skoro na dvacet let. A teď mě napadlo, že bych mohla podstoupit biřmování, iniciační svátost, kdy člověk přijme Ducha Svatého. Jde o takovou „maturitu“, duchovní dospělost. Takže teď chodím k Salvátoru na přípravu, která obnáší padesát pět přednášek a víkendovky v kolínském klášteře, a za rok bych měla být biřmována.
K takovému kroku stačila jedna pouť do Fátimy?
Nepochybně to podpořila i zkušenost z nemocnice Pod Petřínem, kde jsem pomáhala na covidovém oddělení. Během toho půlroku mi umřely obě babičky a pes, kterého jsem měla patnáct let. A hlavně jsem tam viděla lidi umírat, jedna paní mi zesnula pod rukama. Silně jsem vnímala, jak se v jistém momentu život protne s nyní, s hodinou smrti naší. Tohle vědomí ve mně vyvolává vděčnost za život, touhu nepromarnit ho a usilovat o dobro. Z principu, protože dobré je dobré. Nic víc, nic míň.
V dětství vás k víře vedli rodiče?
Ne, ačkoli nás nechali pokřtít a umožnili nám – mně, bratrovi a mladší sestře – chodit do náboženství. Tehdy jsem to brala jako další kroužek mezi dramaťákem, zdravoťákem a sportovkami.
Jste tři sourozenci?
Tři z jednoho vrhu, a ještě máme nevlastního. Duchovně žije máma, její manžel a já. S nimi to pochopitelně sdílím. Bratr se věnuje józe, medituje už patnáct let. Ségra studuje biologii a věřící není a táta jede ze setrvačnosti, jak říká.
Jeden z impulzů k vaší cestě byl toxický vztah. Jak jste poznala, že je něco v nepořádku?
Měla jsem stažený žaludek a krk a plakala jsem, když jsem na ulici viděla těhotnou ženu, protože jsem tušila, že já to v tomhle případě nezažiju. Cítila jsem se opuštěně, partner měl jiné priority než náš vztah. Bylo to špatně nastavené od samého začátku. Člověk to intuitivně ví celou dobu. Třeba pořád čekáte na zprávu – odepíše, neodepíše? Váháte, jestli můžete poslat tuhle zprávu, a nejdřív ji třikrát smažete. Cítila jsem totální nejistotu a nesvobodu, vůbec jsem to nebyla já. Byla to jedna z nejhorších zkušeností, ale aspoň díky ní vím, co už opravdu ne. Přitom ten muž je dobrý člověk, mám ho ráda, necítím vůči němu zlobu ani zášť. Jako kámoš na pivo fajn, ale v partnerské rovině jsme se absolutně nepotkali.
Když se člověk zamiluje, asi to hned nevidí.
Ale vidí. Kdysi jsme spolu randili, a přesto jsem vstoupila podruhé do stejné řeky. Říkáte si – ještě nejsem na kolenou, ještě nedřu bradou v betonu.
Lákalo vás, že to bylo těžké?
Možná. Ale teď vím, že touhle cestou ne. Ověřila jsem si, že člověk musí mít nejdřív rád sebe, aby mohl mít rád druhé. Až teď začínám objevovat, jak je hezké, když se ke mně muži chovají pozorně. Stojím o to, aby mi muž vzal tašku, odsunul židli, pomohl mi do kabátu, přinesl mi květinu. Je to naprosto správně.
Co dalšího může ukazovat na toxický vztah? Ptám se pro čtenářky.
Měla jsem pocit, že nemůžu říct, co si myslím. Věřím, že ve vztahu bychom měli toho druhého brát se vším všudy, takového, jaký je – a zároveň si představit, co všechno dobrého by v něm mohlo být. Vidět ho v plné kráse. A být přijata, ať už řeknu cokoli. Správný partner vás vždycky podrží a obejme a řekne – tohle jsi ty a já tě takhle přijímám. Respektuju tě se vším, kdo jsi. To je podle mě zásadní. Láska tvoří krásu.
Už se objevil někdo, kdo tyhle požadavky splňuje?
Objevil. Ale nechci o něm mluvit.