Reklama

Ženy, které se nebály změnit svůj život VI

Jana Junová (37 let) žije na malé vesničce, kde je hodně těžké sehnat práci, a tak si s tím poradila po svém. Vrátila se k tomu, co ji v dětství bavilo nejvíc, a začala malovat.

Napsal Markéta Kronovetrová Vydáno 12. únor 2013
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Jana Junová s rodinou Jana Junová s rodinou

Máte za sebou dlouhou cestu, ale nyní vyjde první kniha s vašimi ilustracemi. Jak to všechno začalo?

Jak jinak než mojí zálibou v kreslení. Kreslila jsem si pro radost a vkládala obrázky na Facebook, kde se objevovaly stále hezčí komentáře od přátel. A brzo mi všichni psali, že jsou mé obrázky jako stvořené pro knížky, bylo to milé, ale jak se dostat k takové práci? A najednou tu byla spousta otázek: jestli jsem dost dobrá pro takovou práci a budu-li vůbec schopná kreslit podle něčí představy… Když kreslím sama ze sebe, svoje vlastní pocity, nálady a fantazie, je to moje svoboda… Co když mi někdo začne říkat, jak mám kreslit, bude to, jako by mi přistřihli křídla? To bylo asi to nejsilnější, co mi bránilo vzít obrázky a někde je nabídnout. Měla jsem z toho strach. Ale brzy jsem zjistila, že obava je vlastně výzvou a je fajn se strachu postavit místo toho, aby člověk utíkal. Ne nadarmo se říká, že člověk může litovat jen toho, co neudělal.

junovaDETI__ZEME

Žijete na malé vesnici, kde je těžké sehnat práci. Co všechno jste vyzkoušela?

Co do práce jsem si vyzkoušela opravdu docela dost zaměstnání, od malování porcelánu přes malování loutek až k šití, uklízení, obsluze na hotelu a nakonec lepení hadiček. 

Co bylo tedy tím hlavním zlomem, který vám změnil život?

Na Facebooku mi napsala kamarádka, že jakási spisovatelka shání ilustrátora a ať se nebojím se jí ozvat. Svoje pocity bych popisovala asi jen hodně ztěžka, obrovský zmatek a neskutečná radost se mísily s velkým strachem. Kolena se mi klepala, ale nakonec jsem se odvážila, poslala jsem obrázek na ukázku s tím, že bych to zkusila. Spisovatelka mi odepsala, že se jí obrázek líbí, a poslala mi na zkoušku čtyři texty, k nimž jsem měla udělat ilustrace. Nakreslila jsem obrázky, odeslala a čekala na vyjádření autorky. Pár měsíců se nic nedělo, bylo to tak dlouho, že jsem na to úplně zapomněla. Nakonec jsem se dočkala a našla od spisovatelky e-mail, že má o moje kresby zájem. Na tu chvíli nikdy nezapomenu. To byl ten velký zlom v mém životě, protože setkání s ní mi změnilo život, díky této dámě jsem pochopila, že sny se mohou splnit, pokud jim věříme, protože ona věřila ve mě.

Takže jste začínala naprosto bez ničeho, když tedy nepočítáme nadšení a talent.

Vlastně ano. Začínala jsem bez vzdělání, bez jistoty do budoucna, v tu chvíli mělo mé nadšení pro kreslení obrovskou sílu.

junova1

Nebála jste se?

Ne, o správnosti svého rozhodnutí jsem v tu chvíli absolutně nepochybovala. Myslím tím rozhodnutí obětovat ‚pořádnou‘ práci a pravidelný výdělek pro svoji největší vášeň – kreslení. Nemít práci má jako vše spoustu výhod i nevýhod. Ale snažím se pokud možno vnímat jen tu lepší stránku, a to, že mám maximální čas pro kreslení, a můžu se tak připravit do budoucna na podnikání v tomto směru.

Má to i nějaké nevýhody?

Sem tam se objeví nějaký ten mráček na nebi, většinou co se týká finančního zatížení rodiny, ale naštěstí si všichni uvědomujeme, že každý začátek je těžký a že všechno má svůj čas.

Co na to říkají vaši blízcí?

Reakce okolí jsou všelijaké, ale spíš převažují ty kladné, mám podporu své úžasné rodiny, trpělivého a milujícího manžela, rodičů, přátel a kamarádů. Za což jim patří obrovské díky.

RgcE9es1Id3ZqsJZR3XimtbttjeeBMLv24kl9PGzwtsQ-Epwu9AiDPZlOG8C8UT7P31Qhyk

Udělala byste to znovu?

Pokud bych se měla rozhodovat z pohledu rodiny, nejsem si jistá, jak bych se rozhodla. Ale pokud se ptáte na mé vnitřní a osobní rozhodnutí, tak určitě ano. Když si mám vybrat mezi jistotou, která pro mě není smysluplná, nebo nejistotou, která mi skýtá volnost, svobodu, vášeň a naplnění – volím nejistotu.

Co byste doporučila ženám, které by také rády změnily svůj život?

Možná snad jen zapátrat v minulosti a znovu objevit ztracené radosti, nemyslím si, že zrovna jen bohatství je známkou úspěchu. Mnohdy i člověk bez peněz je o mnoho bohatší, úspěšnější, pokud zná recept na štěstí a radost, a tím jsou podle mě právě vášně, koníčky a záliby. Obzvláště v dnešní uspěchané době. Moje doporučení by asi bylo: najděte si čas sama pro sebe, stačí chvilička denně, která vám vrátí radost a pocit existence vlastního já. A stačí si jen vzpomenout, co vás jako dítě nejvíc bavilo. Nebo pokud něco vnitřně obdivujete, zkuste to bez ohledu na reakce okolí, protože dokud to nezkusíte, nikdy nebudete vědět, jak moc v tom můžete být dobré. Vlastně tím, že si člověk sám sebe natolik váží, že si dopřeje chvilky štěstí a radosti, se může podělit a nabídnout je ostatním. Žádná žena by neměla uvíznout v povinnostech, pravidlech a každodenní rutině, protože tak nemůže být šťastná. Vytváříme tu onu úžasnou neviditelnou rodinnou atmosféru, takže naučme se dávat samy sobě a dovolme si zářit.

Číst 3824 krát Naposledy změněno středa, 14 leden 2015 15:05

Další články

Reklama