Jak jsem běžela maraton

Přesně tak to bylo před rokem, kdy jsem u pražského maratonu byla jako divačka. Bylo krásné pozorovat tuto nezaměnitelnou atmosféru, a tak jsem začala přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych tolik kilometrů uběhla já. Dá se to? Co budou dělat svaly? Nebude mě něco bolet, udýchám to? Co si obleču? A nad čím budu těch několik hodin přemýšlet?

 

Když se začne vkrádat myšlenka na maraton, už vás nepustí. Chcete ho překonat. Je to meta. Hned na podzim jsme se proto s přítelem přihlásili. Michal už maratonů běžel několik, takže věděl, do čeho jde. Já nikoliv. Věděla jsem ale, že musím makat a že spolu se nám bude trénovat lépe. Půlmaraton člověk nějak zvládne, ale maraton už nic nedaruje. Začala jsem proto trénovat 4x týdně a vždy jsme se s Michalem těšili na víkendy, kdy jsme měli naplánovaný dlouhý běh mezi 20 až 30 km. Prokopské údolí tak máme proběhané skrz na skrz, běhali jsme i v Beskydech. Když běžím přírodou, vnímám krajinu a kilometry snadněji ubíhají. Navíc kopce skvěle zvyšují kondičku!

 

 

Aby můj první maraton nebyl tak snadný, těsně před ním jsem skoro dva týdny cestovala po exotické Indii. V dubnu a na začátku května tam končí sezona, protože už tam panují nepředstavitelná vedra – ve stínu 45 stupňů. I když jsem čekala do večera, ani tehdy nebyly podmínky na běhání ideální. Bála jsem se, že mi tréninky před závodem budou chybět.

 

Den před mararonem jsem se byla proběhnout – je to důležité, aby se tělo připravilo na velkou fyzickou zátěž. Rozběhla jsem se. Šlo to velmi ztěžka. Připadalo mi, jako bych na nohou měla závaží. Nebyl to příjemný pocit – co budu dělat zítra? Jak to ustojím? Odborníci říkají, že sportovci si v duchu mají trať proběhnout a představit si, jak jsou v cíli. Večer před usnutím jsem zavřela oči, soustředila se a dýchala. Můj závod v hlavě byl tak krásný!

 

A je to tady. Ráno na Staroměstském náměstí – spěchám do svého koridoru. Všude je plno lidí, prodírám se jimi. Stihnu start? Začínám být nervózní. Konečně se dostanu, kam mám, a vybíhám. Kolem davy lidí, kteří nás pozvbuzují a já míjím ty nejkrásnější a nejstarobylejší stavby, jakými se Praha pyšní. Kdy jindy se můžete proběhnout po Karlově mostě, po Příkopech nebo po Národní třídě? Je to úžasné a kilometry ubíhají jeden za druhým.

 

Je ale horko a to ubírá energii. Hlavně hodně pít! U každé občerstvovací stanice se zastavuji do chůze, soustředím se na pití, jinak bych se jím pobryndala. Beru si houbičku namočenou studenou vodou a proud vody nechávám stékat za krk, po zátylku. Jak to osvěžuje! Najednou míjím ceduli, kde vidím, že mám půlku trasy za sebou. Jde to krásně.

 

Jen co se na 28. kilometru raduji, že jsem předběhla svoje maximum, cítím, že špatně vidím – obraz se mi rozdvojuje a já vím, že je zle. Takto mi tělo dává signál, že přijde migréna. To se mi snad jenom zdá! Vzdát to? Teď? Po tolika kilometrech? V hlavě mi běží milion myšlenek.

 

Jedna je ale všechny přehluší. Dám to. Makala jsem, mám na to. Chci být v cíli. V davu diváků lemující trať sháním prášek prot bolení hlavy. Nadlidský úkon – podaří se mi to až u Rudolfina, kdy hodná paní vytahuje z kabelky vytouženou pilulku. „Za to se neděkuje,“ říká mi a přeje hodně štěstí. Bolest ustupuje. Vypínám hudbu ze sluchátek a poslouchám jen svoje tělo. Zpomaluji a s každým ubíhajícím kilometrem se blížím k cíli.

 

  

A jsem tady! Probíhám bránou! Dala jsem to! Medaile mi visí na krku, jsem zabalená do fólie a jdu k Michalovi, který mě obejme, políbí a poblahopřeje. Vyfotí mě a najednou to cítím – je mi zle. Musím na záchod, kde v předklonu zvracím. Mám se radovat, oslavovat, ale moje tělo potřebuje něco jiného. Odpočívat. Sluníčko a horko si vybraly své. Michal mi později prozradil, že záchranky měly tentokrát na pilno a že odpadávali i zkušení běžci. Nebyl to snadný závod, ale byl nezapomenutelný. A jestli jsem na maratony nezaneřela? Určitě ne. Těším se na další!