Děti jsou řadou párů vnímány jako pomyslné naplnění či dokonce završení partnerství. Mnoho lidí je zároveň vnímá jako zkoušku vztahu. A jiní si je rovnou pořizují jen na jeho „opravu“.
Jisté je jen to, že ať už příchod dětí do vztahu vnímáte jakkoli, vlastní potomek je závazek na celý život. A spolu s ním přicházejí zkoušky, které řada lidí vůbec nečeká a řada párů bohužel neustojí.
Když dojde na narození dítěte, má současná psychologie jasno – narození dětí jednoznačně a prokazatelně snižuje naši hladinu subjektivně vnímaného štěstí, a to na první dva roky života dítěte. Říká se tomu paradox rodičovství (parenthood paradox) a jeho existencí se zabývají vědci již od roku 1981, kdy ho objevil psycholog Donald Thomas Campbell z univerzity v Berkeley. Z pohledu vědy tedy paradoxně platí, že pokud chcete být v životě co nejšťastnější, nemějte děti. Za posledních téměř 40 let to potvrdily desítky dalších dlouhodobých studií. Proč ale dítě štěstí rodičů tak sníží? A co víc, proč se spousta párů pár let po narození dětí rozvádí?
Jedním z nejjednodušších vysvětlení toho, proč přináší příchod dítěte pokles subjektivní hladiny vnímaného štěstí u obou rodičů, je samozřejmě nevyspání. Dlouhodobé nevyspání je zničující pro naši psychiku i fyzické tělo a je zároveň tím, co nejčastěji podceňujeme. Jenže na nevyspání se všechno svést nedá.
Dítě je také zásadním testem naší dospělosti. Testem toho, nakolik se dokážeme starat sami o sebe. Pokud už bez dítěte nedbáme na své potřeby místa, péče, podpory, ochrany a zejména hranic, které považoval americký terapeut Albert Pesso za základní, s jeho narozením se tento náš nedostatek ukáže v celé své nahotě. Obrovský pocit zodpovědnosti, významné změny v soužití partnerů, v jejich sexuálním životě i možnostech nakládání s volným časem, to všechno jsou náročné výzvy, se kterými se rodiče náhle musejí popasovat. Pokud nestojíme nohama pevně na zemi a nestaráme se o své základní potřeby, najednou trpíme a spolu s námi i náš partner a dítě. A tak se nezřídka objeví ve vztahu výtky typu: „Nemám už pro sebe žádný prostor!“ „Nikdo se mi tu nevěnuje!“ „Moje problémy tu nikoho nezajímají!“ „Najednou nemám žádné zastání! „Abych furt dřel(a) od rána do večera!“
Všechny reflektují nedostatečné ošetření té či oné základní potřeby popsané výše. A je naším vlastním úkolem si své vlastní základní potřeby obstarat, zejména pokud se chceme starat ještě o dítě. Dospělé lidi v produktivním věku už také nikdo nekrmí, nekoupe a neříká jim, kdy je potřeba jít spát.
Vyčerpání a nejistota, provázející zejména počáteční fáze rodičovství, nutí náš mozek vrátit se ke starým zaběhnutým programům. K tomu, co jsme se roky pečlivě učili od našich rodičů, aniž bychom chtěli. Velice záhy ožijí vzpomínky na dětství a na to, co jsme jako rodiče rozhodně nechtěli. Další problém pak spočívá v tom, že naši rodiče a rodiče partnera nebyli stejní. Důsledkem jsou spory, co je a není při výchově a péči o děti „normální“. A pokud se to nestane samo, obvykle nám rádi pomůžou právě naši rodiče, kteří našemu partnerovi vše rádi vysvětlí.
S nástupem rodičovství se však objevuje ještě jeden fenomén – osamění. To paradoxně nepociťuje jen matka, která v našich končinách obvykle zůstává sama doma s dítětem, ale i otec. Často tento pocit pramení z toho, že se v prvních měsících života dítěte stává miminko středobodem vesmíru svých rodičů. To je samozřejmě pochopitelné, protože je na nich plně závislé. Navíc málokdy spolu s dítětem vypadne i uživatelská příručka, takže zejména prvorodiče jsou dnes a denně konfrontováni s nejistotou, co dítě chce a co je „správně“, což je plně zaměstná. Někdy natolik, až zapomenou, že s nimi žije ještě druhý rodič dítěte, který má třeba také nějaké potřeby a problémy.
Doktor Šturma, který celou svoji kariéru věnoval dětské psychoterapii, popisuje rodinu jako pevně daný systém s určitou hierarchií, která když není respektována, systém přestává fungovat. Priorita se v takovém systému přiděluje podle toho, v jakém pořadí do systému lidé vstupují. A první dva byli v rodině maminka a tatínek. Ti mají jednou provždy nejvyšší prioritu. Teprve po nich do rodinného systému začaly vstupovat děti. Prvorozené tedy dostává druhou nejvyšší prioritu, druhorozené třetí a tak dále. Nebýt rodičů, nebylo by dětí. Pokud ale dítě postavíme nad partnera, dáme mu vyšší prioritu, systém přestává fungovat.
Udržet prioritu partnera výše než prioritu dítěte je pro rodiče velmi složitý úkol. Druhý rodič je přece dospělý a umí se o sebe postarat sám, zatímco dítě se samo dlouhé měsíce až roky po narození ani nenají. V porovnání se situací dítěte se tak rázem pro partnera spousta starostí a strachů druhého rodiče stává neviditelnou, což podporuje jeho pocity osamění.
A pak jednoho dne dítě dosáhne věku tří let, naplno si uvědomí, že žije v rodině se dvěma rodiči, a dostane se do fáze, kterou psychoanalýza popisuje jako období oidipovského konfliktu. Zjednodušeně řečeno je to fáze, kdy chce mít syn maminku a dcera zase tatínka jen a jen pro sebe. Období, kdy dítě nevědomě dělá naprosto vše pro to, aby mu rodič opačného pohlaví dal vyšší prioritu než druhému rodiči.
A dlužno dodat, že řadě dětí se v tomto konfliktu bohužel daří vyhrávat. Jak? Když přijde tatínek domů, první, kdo se s ním vítá ve dveřích, je „jeho holčička“. První, koho se zeptá na to, jaký měl dneska den, je „jeho holčička“. Ten, s kým usíná v posteli při čtení pohádky, je „jeho holčička“.
Ale funguje to i obráceně – ten, komu maminka dává jídlo jako prvnímu, je „její chlapeček“. Ten, komu maminka věnuje pozornost, když tatínek přijde domů, je „její chlapeček“. Ten, kdo dostane pusinku na cestu do školky, je „její chlapeček“. No a samozřejmě tu máme ještě jeden symbolický evergreen – když přijdou děti k rodičům do postele, lehnou si mezi ně a efektivně je od sebe oddělí. Doktor Šturma vždy říkal, že je bohužel vždy na mamince, aby dítě symbolicky a někdy i fakticky odstrčila tak, aby sice bylo po jejím boku, ale aby z druhé strany mohl stát tatínek, který jí bude poskytovat oporu i ochranu. Další děti pak mají stát, v souladu s danými prioritami, až vedle svých starších sourozenců. Maminčino místo je však vždy po boku tatínka a obráceně.
Pokud má rodina být fungujícím systémem, musí být, aspoň podle poznatků systemické psychoterapie, nastavena tak, aby prioritní rolí byla role manželky a manžela, a teprve potom přišla na řadu role rodičovská. To jde často proti tomu, co nám velí naše opatrovnické rodičovské pudy, protože partner je přece dospělý, umí se o sebe postarat, a na rozdíl od dítěte „nás nepotřebuje“.
Jenže to je právě ten největší omyl. Kdyby nás náš partner nepotřeboval, proč by s námi vůbec byl, natož s námi chtěl mít dítě? A to, že se nám narodilo jedno, dvě, tři nebo dokonce více dětí, přece jeho potřebu po naší blízkosti, lásce, péči, podpoře, ochraně a intimitě nijak trvale neodňalo.
Často spíš naopak, že?
