Veronika Žilková zažila před pár lety pocit naprosté bezmoci. Možná i proto dnes působí jako člověk, co se nezalekne ničeho. Odstěhovat se po padesátce na druhý konec světa? Proč ne. Změnit se z emancipované ženy na manželku v domácnosti? Nevadí. Globální pandemie? Pojďme se z ní poučit. Náš rozhovor vznikal pomalu a po mailech, na upřímnosti mu to ale nic neubírá. Spíš naopak.

Jak vám aktuální situace kolem nákazy zamávala se životem?
Každá mezní životní situace s vámi zamává, i pandemie. Žila jsem přes rok a opakovaně s dítětem na jipce a aru, takže už znám pocit bezmoci. S karanténou je ten pocit lepší. Jste méně bezmocní. Můžete svou kázní, uskrovněním hodně udělat pro pozitivní výsledek. Najednou zjistíte, jak málo potřebujete. Stačí vám přežít.

Rok a půl žijete v Izraeli. Co pro vás bylo na stěhování do nové země úplně nejtěžší?
Nejtěžší? Asi uvěřit tomu, že to má smysl. Obvykle se lidé stěhují za lepším, ale já jsem byla spokojena se svým způsobem života v Čechách. Měla jsem krásnou práci, hezké role v divadle, vedla jsem oddělení na Mezinárodní konzervatoři, měla jsem velkou rodinu, děti, vnoučata, maminku… Neměla jsem žádný důvod odjet. Kromě muže, který odjel. Bylo těžké popřít samu sebe a jet doprovázet manžela.

Sice se říká, chceš-li pobavit pána boha, prozraď mu své plány, ale měla jste před odjezdem nějakou vizi toho, jak byste v Izraeli chtěla žít?

Já jsem žádné plány neměla. Opakovala jsem si svoje životní heslo – život není to co chceš, ale to, co vydržíš.

Jak vypadá vaše izraelská všednodennost? 

Vařím, peru, učím se s dcerou. Se slovníkem v ruce se trápím nad jejími úkoly z americké matiky nebo chemie. Je to jiné.

To věřím, nová země přináší zcela nový životní styl a rytmus. S čím jste nejvíc bojovala?

S nechutí dcery žít jinde než v Praze. Utěšovala jsem třináctiletou Kordulku, která ztratila svoji závodní taneční skupinu, všechny kamarádky a šla do školy, kde nikomu pořádně nerozuměla. První měsíc jsem pro­brečela. Nerozuměla jsem nápisům v obchodě, na silnici. Byla jsem celý den doma sama, umřel mi pes, kterého jsem složitě převezla. Na české nabídky práce jsem do telefonu říkala: „Promiňte, nemůžu, jsem 2500 kilometrů daleko.“ Ale vnitřně jsem chtěla bojovat s novou situací. Mám ráda výzvy.

A teď naopak, na co jste si zvykla hned?

Na všudypřítomnou radost ze života. Izraelci jsou pořád v klidu a veselí. Velmi si váží každého dne, nic neřeší. Rozlišují, co je podstatné, a co ne. Jsou přímí, jednají rychle a na rovinu. Jsou skromní a nejhezčí sobota pro ně je, když si na pláž donesou z domova jídlo a s celou rodinou si užívají pohodu.

Měla jste někdy pocit tohle nemám za potřebí, balím to a jedu zpátky“?

Ano, ale nešlo o Izrael. Do toho jsem se zamilovala. Zažívám velký pocit svobody, že mě tady nikdo nezná. Krizi mám, když mi někdo z Čech nabídne krásnou práci a já musím říct ne. Krizi mám, když mi zavolají vnoučata. To pak brečím, stýská se jim i mně.

Jak zaháníte splín?

Smutek zaženu prací a jdu vytírat. Starám se o rezidenci, v jejíž části bydlíme. Nejsem zhýčkaná.

Manželka diplomata, co si sama vytírá, to asi nebude norma. Nebo se pletu? Herecký svět je spíše bohémský, naopak diplomacie má přísná pravidla. Jak zvládáte přechod mezi těmito odlišnými vesmíry? Nebo jsou si podobnější, než se na první pohled zdá?

Svět okolo divadla a filmu je plný přátelství. Je to jako v cirkuse, jeden závisí na druhém. Je to svět přímosti a svobody. Diplomacie je oficiální přátelství. Musíte večeřet i s tím, s kým politicky nesouhlasíte.

Jako manželka diplomata určitě máte i další společenské povinnosti.

Mám dost mezinárodních povinností. Manželky diplomatů mají...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V KVĚTNOVÉ MARIANNE, kterou si nyní můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.

cover

Promotion