FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Cesta z města

To vím z vlastní zkušenosti. Jezdíme pravidelně do penzionu v Jižních Čechách. První prázdninový den se na daném místě objevujeme – kolem poledne – už několik let. Tentokrát jsme vyrazili v předstihu, protože jsem na mapě našla, že jezdíme prakticky, co by kamenem dohodil a ten zbytek došel, kolem vesnice Holašovice, zapsané na mapě UNESCO, protože se v ní zachovalo fantastické selské baroko. Moje děti už mě znají a vědí, že dopoledne patří historii, odpoledne koupání, koním a podobně. I když se tváří, že se vlastně hrozně obětují, nakonec je moje výpravy docela baví. Já navíc zjišťuju, že si z nich i ledasco pamatují, i když by to na férovku nepřiznaly ani omylem.

Ale k věci: Dojely jsme do Holašovic, oběhly náves, daly si zmrzku a nakoupily suvenýry. Cestou na parkoviště mi došlo, že jsem musela sjet z hlavní silnice, trasy, kterou mám už naučenou a tedy ji jsem schopna absolvovat bez mapy. Pověřila jsem pro jistotu dceru Anči, aby do navigace zadala Borovany, že z vesnice k penzionu už nějak dojedeme. Můj příkaz splnila na jedničku. Do Borovan jsme dojely. Místo dvaceti minut, jak jsem původně odhadovala, nám cesta trvala další tři hodiny, ale já si mentálním koučingem vysvětlila, že kecám všem a do všeho, že navigaci bych tedy mohla nechat pracovat v klidu. Dcerám dát najevo důvěru taky. Podle jejich instrukcí jsem zatáčela vlevo, vpravo, vracela se v protisměru, odkud jsme přijely a ani mě nenapadlo s jejich příkazy polemizovat. Vždyť i cesta může být cíl, našeptávala jsem si optimisticky. To vše do doby, než jsme se ocitly v Borovanech na náměstíčku, vedle rybníka. Sice jich je v Jižních Čechách, kde je naše pravidelná prázdninová cílová destinace požehnaně, ale v centru kulturního života obce jsem ho ještě neviděla. A co jsem udělala? Zavolala Davidovi, majiteli penzionu, kam pravidelně jezdíme, a optala se ho, jestli za rok upravili centrum obce tak, že dnes je na něm k vidění rybník?

Vzhledem k mému orientačnímu smyslu a schopnosti práce s mapou či navigací, se mi po další půlhodině debat podařilo zjistit, že jsme v Borovanech, ale jiných. Prakticky na druhém konci republiky. V těch, kde mají na návsi rybník a zásobník na vodu. Nikoliv nákupní středisko a krásnou vstupní bránu do kláštera…

Na místo, kam jsme se od dubna těšily, jsme nakonec dojely kolem páté odpoledne. Zničené, ale šťastné, že nám naše tradiční prázdninové místo nikdo nepředělal a nepřesunul.
Teď jedno přiznání: Jsem ráda, že se z téhle historky stala ta nej prázdninová, kterou s dcerami dáváme k dobru při jakémkoliv setkání – s kýmkoliv. Ony vypráví, jak jsem zmatená, jak stále myslím na levanduli v Provence (kde chci strávit podzim života) a díky tomu jsem schopna je odvést místo k babičce třeba do Rumunska. S pocitem, že tam někde by přece měla bydlet.

Já vyprávím s podtextem, že takhle to vypadá, když se člověk spolehne na dítě, které ještě neumí číst v mapě. Mezi námi: Jsem ráda, že tu navigaci držela právě Anči – protože já bych dopadla úplně stejně. A mít pod správou předmět doličný a ještě řídit, z toho bych se už nevykecala…

Krásné léto a ať vždy dojedete tam, kam si naplánujete.

ČTĚTĚ TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Neopouštěj staré známé pro nové…

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Škola v přírodě – aneb prázdniny pro rodiče?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Stereotyp, nebo rituál?

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: A co to o tobě říká?