… říkala mi kdysi maminka i babička. Ovšem i přes jejich snahu vychovat ze mě vnímavého člověka, který nikdy neřekne absolutní hovadinu, zkrátka mi to občas stane. Nejspíš rychleji mluvím, než myslím…

Jako tohle, to se může stát jen mě. Posuďte sama. Viki jsem celý týden vyzvedávala v centru Prahy z příměstského tábora. Společně jsme jely na naší stanici metra Petřiny, kde pravidelně vystupujeme a já dodnes netuším, jak jsem bez téhle stanice metra mohla žít… Koneckonců moji Ódu na metro si musela vyslechnout také Ivana Chýlková, když jsem s ní rozhovor dělala… Ale to je jiný příběh.

Stojíme si tak zase na zastávce a víme, že autobus, který nás doveze domů, by měl každou chvíli přifrčet. Vedle nás stojí pán s jakýmsi obrovským hudebním nástrojem v pouzdře. A se slepeckou holí, všimla jsem si.

Viki moje zlatá také. A byla rozhodnutá, že pánovi pomůže. Ví totiž, že nevidomým i dalším postiženým, to ne, že bychom se zaměřovaly jen na jednu skupinu lidí potřebujících podporu, vždy nabízíme pomoc na přechodu, při nástupu do jakéhokoliv prostředku MHD, případně jsme jednou pomáhaly v restauraci pánovi, který šel na schůzku a trochu se v nově zrekonstruovaném prostoru restaurace ztratil. Když jsem ho zvedala ze země, protože zakopnul o betonový květináč, vyprávěl mi, jak měl tenhle podnik rád, protože věděl, kde co leží – už třicet let se nábytkem nehýbalo… A taková po jeho seznámení s realitou v rekonstruované restauraci zbývá tedy už jen jediná kavárna v centru Prahy. Ale vraťme se k mému trapasu:

Viki byla tedy nachystána pomoci, za což jsem ráda, protože samozřejmě ráda vidím, že svoje děti dobře vychovávám, když tu najednou nějaké děcko vedle nás začalo povykovat: Maminečko, už jede autobus, hurá, už jede autobus…“

Slepý muž se na nás intuitivně obrátil a poprosil, jestli bychom mu neřekly, jakéže číslo autobusu to přijíždí. Aby nastoupil do toho správného.

Moje dcera povídá: „To já vám neřeknu, já tam přes velké lidi nevidím. Mami, co to jede za autobus?“

Moje hloupá, debilní a nevhodná odpověď: „Viki já nevím, já jsem bez brýlí úplně slepá, to přece víš...“

Invalida vedle nás se začal smát a mně se chtělo odejít někam daleko, kde nikdo ale fakt nikdo šílenou Kotábovou dlouho nenajde.

Kamarádka, které jsem tenhle příběh vyprávěla, se mě ptala: „Ale nebudeš o tom psát, že ne?“

A já nechápala proč. Píšu přece o všem. „No to jo,“ souhlasila sice kamarádka, „ale uvědom si, že tohle je fakt obrovský trapas. To se chceš doopravdy totálně znemožnit?“

Nevím… Pokud se tomu dokázal smát nevidomý spolucestující, mohla bych se sama sobě zasmát i já. A třeba se už konečně naučit nasazovat si kontaktní čočky, když dioptrické brýle nenosím z jediného důvodu – protože bez nich se cítím mladší.

Tak. A teď mi řekněte, co je vlastně větší trapas…

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Nosit bys měla výhradně to, v čem se cítíš dobře

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vztah na věky

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Citáty pro lepší život

Promotion