Nevíte si rady s vlastním životem? Pak si najděte motto, které ve vás rezonuje. A máte vyhráno.

Sama jich mám plný sešitek, těch moudrých vět. Sbírám je totiž od puberty a počínaje těmi zprofanovanými filmem Slunce, seno, jahody: “Jdi s tím, koho máš rád“, jsem se postupně dopracovala k východním učencům, samozřejmě nesmím zapomenout na nesmrtelná slova z knihy Antoinea de Saint-Exupéryho, ze které čerpá každý, komu je smutno, hledá lásku, láska ho opouští. Ano, mluvím o Malém princi.

Citáty slavných procházím občas večer před usnutím: Někdy mi připadají ploché, nechápu, co na nich kdo viděl, vnímal. Proč se staly citovanými, tesanými do kamene, přepisovanými na papír. A došlo mi to. Slova, která okolo mě jen proběhnou, nejsou určená pro mé uši. Moje srdce. Patří někomu jinému, pomohou, pohladí. A je to jen proto, že já právě nejsem v situaci, kdy by mě mohla oslovit.

Jak prosté.

Nedávno jsem se jen tak, bezcílně, brouzdala internetem a našla slovní společnost, která mne doprovází od onoho památného dne a dost mi pomohla nejen pročistit duši, ale také přátele: Schválně, jak zapůsobí můj objev na vás: „Pokud musíte někoho přemlouvat, aby byl ve vašem životě, pak tam nepatří“.

Jednoduché, stručné, výstižné. Na základce jsem se zbytečně trápila, že se se mnou nechce kamarádit Kristýnka. Běžela jsem za ní jako pejsek, žadonila o pár slov kamarádství… A ona přitom chtěla kamarádit s Lindou. Kdybych věděla, že ji nemám přemlouvat, mohla jsem si ušetřit spoustu trápení i času, kdy jsem přemýšlela, čím ji ještě zaujmout, aby si vedle mě sedla na matematiku, aby mě pozvala na svou narozeninovou oslavu. Ano, jako Husákovo dítě měla natolik progresivní maminku, že jí dělala oslavy už někdy v roce 1980, kdy si o něčem takovém mohly ostatní holčičky nechat zdát.

Poprvé jsem se zamilovala a taky to nedopadlo. Protože jsem se moc snažila, přizpůsobovala. A to se nikdy nikomu nelíbí. Nebo vám takové chování připadá sexy? Mě tedy ne a u muže, který mě zajímá, bych ho nesnesla. Takže chápu, že odešel… Marek…

Během manželské krize jsem také přemlouvala. Pro rodinu, pro děti, pro sebe. A nemělo to cenu. Protože už to taky znáte: Pokud musíte někoho přemlouvat…

Navíc jsem vyhrála osobní jackpot: V okamžiku, kdy mi došlo, že lidi, které někam přes sílu zvu, vysvětluju, prosím, přemlouvám… vlastně nezajímám, paradoxně se mi ulevilo. Obrovsky a u srdce.

Jsem na začátku druhé poloviny vlastního života. A chci po tu dobu být obklopena lidmi, které nebudu nucena argumenty nutit k tomu, aby se se mnou vídali, trávili čas, vnímali, co je důležité pro mě a považovali to za stejně nezbytné pro sebe. Nikoliv z pocitu povinnosti ale čistě z radosti.

A ještě jeden důležitý úkol mám. Naučit tomu své dcery. Nikdy se nesmí podbízet, měly by se dívat na lidi i okolnosti nikoliv rozumem, ale srdcem. Protože láska – je přece všude kolem nás. Stačí jen najít si pro ni prostor - třeba tím, že vyklidíte místa v duši, která zabírají lidé, kteří za to nestojí.

Ať se to samé podaří i vám!

Čtete rádi fejetony Kláry Kotábové? Zaregistrujte se do našeho nového Marianne Klubu, kam Klára pravidelně přispívá svými články. Registrovat se můžete zde

ČTĚTE TAKÉ:

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Tortura u kadeřnice

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Vyšperkované léto

FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Cesta z města

Promotion