Čím dál tím častěji kolem sebe vídám rodiče, častěji matky, pro které je rodičovství ze všeho nejvíc stresující povinností. Celé dny leží v knihách, internetových diskusích a mobilních aplikacích, které jim říkají, jak správně jíst při kojení, jak nosit miminko v náručí, jak ho dávat spát, jak si s ním hrát, jak na něj mluvit, atd., atd. Bez návodu z knihy či aplikace se pak pomalu ani sami neodváží na své vlastní miminko sáhnout. Je tohle ale to, co vaše dítě skutečně potřebuje?
Promotion

To nejkrásnější období

Nedávno jsem potkal jednu ženu. Byla zrovna na mateřské s malým miminkem. Kromě něj měla doma už svoji 14letou dceru. Celé období druhého těhotenství i mateřství popisovala jako to nejkrásnější období v životě. Však taky už věděla, co a jak a ve svém věku už si mateřství dokázala naplno vychutnat. Že během noci musí několikrát vstávat kvůli kojení? Často prý o nočním vstávání už ani neví a nevyspání jí dostatečně kompenzuje radost, kterou od počátku těhotenství stále pociťuje.

A skutečně, existuje i celá řada dalších rodičů, pro které je rodičovství tím vůbec nejradostnějším obdobím života, kdy cítí naplnění i smysl v životě. Dnes, v době internetu a mobilních aplikací na vyhodnocování čehokoliv, jsou však takové maminky už bohužel často výjimkou. Z rodičovství se stala sportovní disciplína, ve které nejde zvítězit. Soudci se staly mobilní aplikace a tabulky z knih kontrolující správnou hmotnost i mentální schopnosti dítěte týden po týdnu, ne-li rovnou den po dni.

A pokud vaše dítě neprojde těmito striktními měřítky – a to bez ohledu na to, že porodní hmotnost řádně donošeného dítěte může hravě oscilovat i v rozmezí 1,5 kg, tedy 50 % hmotnosti – vy jako matka to na mimibazaru a podobných diskusních fórech určitě dostanete „sežrat“. Stejně jako za v podstatě cokoliv co uděláte. Nosíte dítě v šátku? Je to špatně, protože a) b) c). Nenosíte dítě v šátku? Je to špatně, protože d) e) f). Jenže tohoto sportu se vy, matka čerstvě narozeného dítěte, vůbec nemusíte účastnit!

Přirozeným projevem rodičovství je nevědět

Dnešní novopečení rodiče bohužel zapomínají na to, že normální je vlastně nevědět. Není to sice pocit příjemný, zejména po třicítce, ale je o to přirozenější. Je to vaše první miminko? A jste porodní asistentka, či zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení? No, pokud ne, tak je celkem jasné, že vlastně nevíte, jak s takovým novopečeným dítětem zacházet. Nevadí, když něco nevím, tak se zeptám. Ostatně pro své dítě chcete to nejlepší. Jenže zatímco dříve tu radu obstarala maminka či babička, a v horším případě se maminka s tchýni neshodly, takže novopečená zmatená matka měla na výběr ze dvou možností, dnes je to o dost složitější.

V dnešní době neomezených informačních zdrojů máte během pár minut k dispozici kromě názoru prarodičů, rodičů a kamarádek, také názory stovek často si protiřečících knížek, tisíců videí na YouTube, desetitisíců článků a stovky tisíc názorů v diskusních fórech na internetu – jak jinak než protichůdných. A to se zatím bavíme jen o miminku. U výchovy starších dětí je to ještě horší. To, že existuje nějaký rodičovský instinkt, kterým se řídili naši předkové miliony let, na to se v dnešní „target oriented“ neboli na cíle zaměřené době už nehraje. Instinkt je totiž neměřitelný, neopakovatelný a přísně individuální. My ale všechno musíme měřit, porovnávat a vyhodnocovat. Div nepíšeme reporty o tom, jak naše dítě kakalo, čůralo, říhalo, spinkalo a blinkalo. I když… někteří je ve skutečnosti fakt píší, třeba do těch mobilních aplikací. 

Z rodičovství se tak místo láskyplného vztahu mezi matkou/otcem a dítětem, kde rodiče byli neustále duchem přítomni, aby mohli naslouchat svým instinktům, začíná stávat stresující povinnost plná neustálého hodnocení – sebe, partnera a vlastně i miminka, které z toho nejen, že nemá rozum, ale navíc se svým tloustnutím/hubnutím, spinkáním, kakáním a tím, co má který týden svého života umět, skutečně nic nezmůže.

Rodičovství strachu je stále častější

Z narození miminka se tedy dnes často stává stresující událost, kterou ještě dále umocňuje nevyspání. To samozřejmě z fyziologického pohledu vede k ještě vybuzenějším stresovým reakcím. Rodiče svoje nově narozené dítě z celého srdce milují, tedy až na pár smutných výjimek. Chtějí proto pro své dítě to nejlepší. Dobré je dnes totiž už málo, nejen v péči o děti. 

Jenže najít to nejlepší v dnešní době vyžaduje značné úsilí. Však si zkuste najít nejlepší sklokeramickou desku. Když ji konečně vyberete a koupíte, za půl roku bude lepší. A co teprve u nejlepšího návodu na to, jak být svému miminku „dobrou“ matkou… A tak se dostavuje, nebo spíše ještě zvyšuje, stres. Stres způsobený strachem z chyby, strachem ze selhání, strachem z toho, že budu špatná matka, nebo nedej bože ještě horší, než byla ta moje. Z toho nejšťastnějšího období v životě se tak rázem může stát to nejtěžší, a to i přesto, že máte doma úplně zdravé miminko.

Čím větší význam rodiče svému novorozenci a „správné“ péči o něj přikládají, tím těžší ta péče pro ně vlastně je. Tím více se náš strach a následně i stres znásobí. Rodiče se zkrátka začnou bát, že udělají nějakou „fatální“ chybu, třeba i při běžném kojení, a to je na nevědomé úrovni ohrožuje. V krajním případě se pak může stát kontakt s vlastním miminkem spíše stresující než radostný. 

Čistě hormonálně řízená reakce na ohrožení totiž na sebe nenechá dlouho čekat. Vyvolá tak stres, který vede k jedné z fyziologicky podmíněných reakcí – útěk (Raději to udělej ty, já se bojím že to pokazím!), útok (Nedělej to takhle, vždyť mu ubližuješ/Já vím nejlíp, jak to dělat a ty se mi do toho vůbec nemotej!) či ustrnutí (Nevadí ti, že ti už pět minut brečí dítě? Tak proboha něco dělej!). Naštěstí ta čistě hormonální část po 90 sekundách odezní. Pak už je to na nás.

A mimochodem, matčiny stresové hormony, zejména kortizol, se dostávají i do mateřského mléka a kojením i do těla dítěte. První seriózní vědecké studie na tohle téma spatřily světlo světa teprve před 5 lety. Zatím se ukazuje, že miminka vystresovaných a podrážděných maminek jsou také podrážděnější a plačtivější, což bohužel dále zvyšuje úzkost maminky z toho, že to asi dělá „špatně“, když její miminko furt pláče a nespinká. Vzniká tak začarovaný kruh.

Dítě bude v klidu, když budete i vy

Miminko přitom nejvíc ze všeho potřebuje bezpodmínečnou lásku a přijetí. A potřebuje to i tehdy, když má o 100 gramů méně než podle tabulek, na bok se začne převalovat až o týden později než podle tabulek nebo když v noci trochu častěji pláče. Navíc svoji primární pečující osobu (obvykle matku) potřebuje mít k dispozici nejen fyzicky, ale potřebuje i její plnou pozornost. Prvních 12 měsíců života je totiž klíčových pro vznik tzv. vztahové vazby (attachementu, někdy se špatně překládá též jako citová vazba). Tu v roce 1949 poprvé definoval a prokázal britský psychoanalytik John Bowlby. 

Vztahová vazba je mechanismus našeho vztahování se vůči ostatním lidem. Obvykle zůstává stejný po celý život a tvoří se právě v raném dětství. Ideální je, pokud je naše vztahová vazba tzv. bezpečná (secure attachement). Toho může matka u svého miminka docílit tak, že dokáže citlivě reagovat na vztahové potřeby svého miminka – doslova na to, když své ručičky vztahuje směrem k ní – a zároveň mu umožní i tzv. explorační chování – zjednodušeně řečeno, když už se batole nechce nechat držet v náručí, ale chce se někam batolit, tak mu to umožní. A to ideálně bez úzkosti, že se dítěti „určitě něco stane“.

Naprosto klíčové je také to, aby maminka při interakcích s dítětem byla v klidu (a díky tomu i v mysli přítomna). Aby tedy neřešila, jestli miminko náhodou není o 100 gramů lehčí než v tabulce XY, ale aby řešila to, že chce nakrmit, pohladit nebo třeba uchlácholit. Navíc miminka už ve věku několika týdnů dokážou velmi dobře zrcadlit emoce primární vztahové osoby. Chcete-li usměvavé miminko, musíte tak začít u sebe. A to vše vám neustálá kontrola a vyhodnocování, co děláte „dobře“ nebo „špatně“, může zabránit.

Jak z toho ven

Jak tedy z onoho kolotoče strachu vybruslit a dát vašemu dítěti to, co skutečně potřebuje – tedy bezpodmínečnou lásku a přijetí? Recept je překvapivě jednoduchý, i když pro mnohé matky nebude snadné ho uvést do praxe. Soustřeďte se na své miminko a na svůj instinkt. Ne na to, co píše Mišulka248 na mimibazaru. Mišulku248 vaše brblající miminko s nataženými ručičkami směrem k vám totiž fakt nepotřebuje. 

A když vaše miminko pláče a vy nevíte proč? Možná, že nepotřebuje, abyste přesně identifikovaly příčinu pláče, během následujících deseti minut vypracovaly analýzu nejlepšího možného řešení a následně vše nejlepším možným způsobem konečně uvedly do praxe. Ne, mnohem více ocení, když ho prostě a jednoduše rovnou láskyplně obejmete, políbíte na tvář a řeknete, že všechno bude dobré tak, že vám to skutečně uvěří. Však možná i vy, když vám je do breku, byste od svého partnera raději to láskyplné pevné obejmutí, polibek a prostou větu, že vše bude zase dobré, místo výslechu co, kdo, kdy, proč a jak a následného obdržení detailní analýzy co a jak byste měly udělat, nebo ne?


O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich nevědomé vzorce a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu JeČasNaZměnu.cz a čas od času pořádá školení pro firmy i semináře pro veřejnost o ženskosti, stresu, štěstí i dalších tématech. Více o něm se dozvíte na jeho stránkách www.nekouc.cz.

 

 

Promotion